Převoz ledu a Kašparák - Otto Pfeiffer story

Práce na vlastivědném apendixu, bez nějž se neobejde žádný lezecký průvodčík z dílny platformy Zakuklený ustašovec, začíná vždy třpytkováním v Googlu. Při jednom takovém nahození - kvůli nové lezecké oblasti Kašparák alias Chotovický vrch nad Novým Borem - vytáhli autoři průvodce obzvlášť pěkný úlovek – obraz Převoz ledu od malíře Otto Pfeiffera.

Převoz ledu. Obraz Otto Pfeiffera z roku 1918 byl v roce 2002 prodán z Německa do USA. Eckhart Grohmann ho získal na dražbě v Německu. V pozadí je vidět náš krasavec - Kašparák.
Repro: www.ottopfeiffer.info

Zimní krajinka s dvojspřežím a saněmi, na něž tři muži nakládají led. Kolem toho kry, které vypadají, jako kdyby čedičové sloupce z kašparáckých skal zmrzly. A hlavně: v pozadí za tím vším ON – majestátný Kasp.

Další pátrání po této stopě přineslo strhující příběh o životních osudech samotného malíře, které v sobě neuvěřitelným způsobem odrážejí peripetie 20. století. Životopis Otto Pfeiffera sepsala jeho dcera Margarethe.

Jeho vnuk Werner Gerth založil ku připomenutí díla svého dědečka stránku, kde je průřez malířovým dílem, jeho životopis a další zajímavosti. Werner Gerth dal Zakuklenému ustašovci své laskavé svolení k využití materiálů o Otto Pfeiferovi. Vyprávění Margarethe Gerth-Pfeiffer přinášíme ve zkrácené a upravené podobě.

Dětství a začátky

Otto Pfeiffer se narodil 5. listopadu 1882 v Mylhúzách v Alsasku. Už od malička jej místo dětských her zajímaly jen papír a tužka. Brzy se začalo mluvit o zázračném dítěti, protože Otto už jako tříletý neúnavně kreslil a maloval.

Otec ale nebyl z talentu svého syna nijak nadšený. Umění sice obdivoval, ale představa, že Otto povede bohémský život umělce, se mu nezamlouvala. Dítěti zakázal kreslit a matce nařídil, aby na dodržování zákazu dohlížela. Pro milou a pobožnou ženu to bylo velmi těžké - na jedné straně se nechtěla protivit vůli svého muže, na druhou stranu jí bylo syna líto, protože kvůli zabaveným tužkám a papíru malý Otto plakal.

Kytice pro tetičku Luisu Stracke namaloval Pfeiffer, když mu bylo osm.

Repro: www.ottopfeiffer.info

Jako osmiletý namaloval Otto obrázek – kytici k narozeninám své tetičky, z něhož na první pohled vysvítá jeho talent. Jedna z malířových prvotin je nyní vystavena v malířově muzeu ve městečku Freusburg an der Sieg, rodišti Pfeifferovy matky v Severním Porýní – Vestfálsku.

Otto si vypěstoval zvyk - pravidelně chodil do muzea a kopíroval tam malby. Reprodukce obrazu Kristus před Pilátem, jehož originál namaloval maďarský malíř Michael Mukaczy, se mu tak vydařila, že dostal dvě pozoruhodné nabídky. Jeden drážďanský profesor umění navrhl otci, aby u něj Otto studoval na náklady města Drážďan. Druhá nabídka přišla od rodiny z Říma, která si Otta chtěla vzít k sobě s tím, že by zaplatila jeho studia v italské metropoli. Obě nabídky otec odmítl.

Otto Pfeiffer s obrazem dravce.

Repro: www.ottopfeiffer.info

Tehdy Pfeifferově matce došla trpělivost. Byla přesvědčena, že by synův talent neměl být zmařen. Rozhodla se proto, že mu sežene pronájem a že jej zatím finančně podpoří, aby se konečně osamostatnil a mohl se soustředit na uměleckou kariéru.

Na rozloučenou dal Otto své matce obraz Kristus před Pilátem a ve 14 letech opustil rodný dům. Nyní, když se osvobodil od otcových zákazů, začal navštěvovat kurzy na malířské škole v Mylhúzách. Později se zapsal i na Akademii výtvarných umění ve Štrasburku. Pod vedením profesorů Klause a Martina se rychle učil a vynikal pílí a talentem.

Na živobytí si ale musel vydělávat sám, protože přísný otec měl rodinný rozpočet pod kontrolou a matka jej proto nemohla nadále podporovat. Přes den studoval a po nocích maloval na dámské vějíře, které tehdy byly velice módní. Kromě toho i restauroval obrazy.

Růže, 1938.

Repro: www.ottopfeiffer.info

Po třech letech vyčerpaný Otto poznal, že takové nasazení nemůže vydržet ve zdraví. Jeho profesoři mu nabídli finanční podporu, Otto ji ale nepřijal. Poté napsali otci dopis, v němž jej požádali o půjčku pro syna. Jejich argument, že Otto po dokončení školy najde se stoprocentní jistotou místo a bude moci vypůjčené peníze splatit, na otce dojem neudělal. Odpověděl jen dvěma slovy: „Nevyrušujte mě“.

Otec dál zůstal neoblomný, a tak Otto akademii opustil, protože nechtěl brát peníze od cizích. I přesto se malíř vrátil, tehdy už se svou mladou paní a synem Willim, do Mylhúz plný sebedůvěry. Tu mu dávaly znalosti a dovednosti, které stačil získat.

Jak moc se jeho talentu obávali jiní mladí malíři, vystihuje následující historka. Jednou se Otto chtěl zúčastnit malířské soutěže. Všude se šuškalo, že cenu určitě vyhraje Pfeiffer. Jeden ctižádostivý kolega se rozhodl jednat a vzal Otta na "výlet". Že si prý půjdou zaplavat. Na Ottovy protesty, že neumí plavat, namítl, že je také neplavec a že rybník beztak není příliš hluboký.

Otto tedy vlezl do vody a kolega-zloduch jej lákal dál a dál od břehu. Když se Otto bál velké hloubky, říkal mu: „Podívej, ještě pořád tady můžu stát.". Nakonec se Otto dostal do míst, kde už nestačil. Jeden kolemjdoucí, naštěstí zachránil Otta před utonutím. Malíř byl tak otřesen, že svoji účast v soutěži raději stáhl.

Vídeňské období (1907 - 1914)

Ačkoli by se Otto rád usadil v Mylhúzách - tady se oženil a jako šéf atelieru tu měl dobrý příjem - narušený vztah k otci jej přiměl, aby se poohlédl po práci v jiných městech. Už při malování na vějíře objevil, že jako módní návrhář má talent, a rozhodl se, že se bude ucházet o místo u vídeňské firmy A. G. Fröhlich a synové. To se stalo 17. července 1907 a 20. července dostal od společnosti velkorysou nabídku na místo s měsíčním platem 350 marek. Místo s radostí přijal, protože chtěl zajistit svoji rozrůstající se rodinu a protože si nebyl jistý, že by se uživil jen prodejem svých obrazů.

Měsíčky, 1950.

Repro: www.ottopfeiffer.info

Otto přišel do Vídně jako pětadvacetiletý mladík. Brzy si udělal jméno jako módní návrhář a jeho firma se obávala, že jí někdo mladého talenta přetáhne nebo přeplatí. Pfeiffer si proto vyjednal nové pracovní podmínky - každoroční dvouměsíční placenou cestu do Itálie, kde mohl nerušeně malovat a kreslit. Ze své strany ujistil firmu, že běžná produkce bude během jeho nepřítomnosti zajištěna, protože měl plné zásuvky návrhů.

Na Kornatských ostrovech v Dalmácii Otto maloval prosluněné obrázky, a když se vrátil zpátky do Vídně, Spolek výtvarného umění už čekal na to, aby malby ve Vídni vystavil a prodal. Také na Akademii výtvarných umění byl Otto váženým hostem. Její profesoři objevili Pfeifferův talent pro malbu zvířat.

Liška a vrabec na sněhu. Namalováno v Lotrinsku, 1953.

Repro: www.ottopfeiffer.info

Malíř se brzy radoval z velké zakázky: jeden Američan si koupil plnokrevníka a přál si svého koně zvěčnit na obraze. Koupě obrazu ale byla svázána třemi podmínkami. Jednak se hotová malba musela líbit profesorům Akademie. Za druhé musela být přepravena nejrychlejším a nejlepším parníkem a být pojištěná u nejlepší pojišťovny, Phönixu. Za třetí měl být malíř vyplacen teprve až po příjezdu díla do Spojených států. Otto se dal do práce a namaloval zvíře v životní velikosti. Obraz se poté vydal na cestu do Ameriky nejlepším parníkem té doby - Titanikem. Kde tato cesta skončila, je známo.

Podpora od profesorů Akademie, četné zakázky, úspěšné výstavy i úspěch v profesi módního návrháře – to vše Otto Pfeifferovi ulehčovalo život a dalo mu zapomenout na krušné mládí. V roce 1910 se Pfeifferovým narodila vypravěčka toho to příběhu, dcera Margarethe. Otto později rád vyprávěl, jak by nejradši vystoupal na dóm sv. Štěpána a celé Vídni o té události vyprávěl. Tato radost přetrvala a otec a dcera k sobě měli po celý život obzvláště srdečný vztah.

Život v Novém Boru (1914 - 1948)

Vídeňské období se ale chýlilo ke konci. V roce 1914 našli lékaři Ottovi těžkou chorobu hlavy a radili mu, aby rakouskou metropoli neodkladně opustil. Klima tu pro něj bylo nezdravé, ke svému vyléčení potřeboval čistý venkovský vzduch. Díky náhodě v té době poznal člověka, který žil v malém městečku Nový Bor a který vychvaloval zdejší slunné klima a klidnou krajinu.

Otto odjel do Nového Boru a vrátil se nadšený. Ottova žena ovšem nebyla nadšená představou, že vymění pěknou Vídeň za maloměsto. Pfeiffer se se zaměstnavatelem dohodl, že bude do Vídně dál poslat své návrhy, ale obchodní a umělecké plány mu zkřížil začátek 1. světové války. I přes svoji chorobu byl Otto odveden. Protestoval proti tomu, ale dosáhl jen toho, že kvůli odepření nastoupit vojenskou službu si proti sobě poštval úřady.

K jeho štěstí u něj poznal vojenský lékař symptomy těžké neurastenie a nařídil, že Otto má být nasazen jen v rámci své profese. Tak dostal Otto zakázku malovat obrazy ze zemí, kde probíhala válka. Kvůli tomu pak cestoval do Polska, Ruska, Belgie a Francie. Hotové obrázky se posílaly do válečného archivu v Berlíně. Žádný z nich se ale nedochoval.

Krajina u Nového Boru v roce 1930. Soukromý tip platformy Zakuklený ustašovec: Červený rybník v Chotovicích a v pozadí půlka Kaspu.

Repro: www.ottopfeiffer.info

Po konci války se Otto vrátil do zchudlého domova. Matka se musela starat o sebe a tři děti a měnila proto všechno možné se sedláky za potraviny. Stále si vzpomínám na vzpoury vojáků, kteří sedlákům odvedli dobytek ze stájí a zapalovali statky v okolí. Naše vila (pozn. PWN - podle místního znalce Petra Randuse se jedná o "dům v ulici U hříště 1310, Nový Bor III, což je Nová Skalice. Je sice trochu přestavěný, ale jinak bez změn." To je přímo pod Kašparákem!) stála na pahorku, z něhož mohl člověk pozorovat požáry v údolí.

Rodina byla opět pospolu. Začala poválečná obnova - vznikl nový stát a Nový Bor nyní patřil do Československa. Otto založil atelier malovaného skla, sehnal vynikající umělce a vyráběl exkluzivní kusy. Avšak nikdo jej neupozornil na to, že pro své podnikání potřebuje licenci a povolení. Jeho úspěch vyvolal ve městě negativní reakce.

Když v roce 1914 Pfeiffer přijel do Boru, cítilo se místní měšťanstvo poctěno tím, že mezi nimi pobývá známý umělec. Všichni ho k sobě zvali. Jeho úspěch po konci války ale změnil situaci: rychlý vzestup mu Novoborští nepřáli a už vůbec neměli radost z konkurence, kterou svým uměním představoval.

Krajina u Nového Boru, v pozadí mezi stomy je Klíč, dominantní kopec nad městem.

Repro: www.ottopfeiffer.info

Otto se ale dál věnoval svému nově objevenému zájmu - zušlechťování skla - a v tvorbě upřednostňoval zejména motivy z mytologie a historie. Ottovy malby na sklo se po jedné návštěvě veletrhu v Lipsku staly světově proslulé. Zakázky dostával z Ameriky, Francie a Itálie. Tím probudil závist malířů skla, kteří přemýšleli, jak Pfeiffera zastavit.

Rozuzlení se brzy dostavilo: novoborští radní nechali atelier bez ohledu na právě probíhající výrobu drahých kusů uzavřít. Po šesti týdnech bez licence a povolení ale Otto našel řešení. Jeden z jeho malířů posloužil jako nastrčená figura a propůjčil podniku své jméno. Výroba se mohla opět rozběhnout. Novoborská smetánka Otta vyloučila ze svých řad. Tuto potupu ale snášel rád: jeho malíři stáli za ním a jeho vášně pro malování na sklo se toto "ponížení" nijak nedotklo.

Otec postavil pro rodinu pěkný dům a založil u něj krásnou zahradu. Její budování trvalo sedm dlouhých let, protože půda byla zprvu velmi špatná. Den co den musel jeden zaměstnanec velký pozemek překopávat. Pěstovali jsme tam brambory a kukuřici, aby se půda zlepšila. Autem se navozily kameny, přemístěná hlína se jimi zpevňovala, mezi to se zasadily skalničky, které pozemku propůjčovaly nádherné zabarvení viditelné už z dálky. Na můj popud otec tuto nádheru namaloval a jeho díla jsem pojmenovala Kamenné obrazy.

A ještě jedna krajinka z kraje Kasperbergu. Datováno 1930.

Repro: www.ottopfeiffer.info

Sérii těchto obrazů koupila Galerie Richter v Drážďanech. Mezitím mi bylo dvacet a pracovala jsem jako pomocná učitelka v Praze. Tam jsem se seznámila s nejrůznějšími umělci. Portrétistovi Hoffmanovi jsem ukazovala otcovy práce. Byl se mnou zajedno, že by otec měl nechat malování na sklo a vrátit se k malbě obrazů. Po návratu do Nového Boru jsem se o tom otce pokusila přesvědčit. Navzdory všem obavám - byla velká nezaměstnanost a chudoba - zavřel tedy ateliér a odešel se mnou do Prahy.

Pražské období (1930 - 1933)

Najednou jsem měla odpovědnost nejen za sebe. Koneckonců jsem to byla já, kdo přiměl otce vzdát se profese, s níž dobře živil rodinu. Cítila jsem závazek této odpovědnosti, ale neochvějně jsem věřila v jeho umění.

Ukázala jsem jistému Kleinovi několik Ottových prací a následovala okamžitá objednávka. Bohužel se jednalo o zátiší, což nepatřilo k otcovým silným stránkám. Hotové malbě také pak něco chybělo a Kleinovi jsem dílo přinesla se smíšenými pocity. Neřekl ani slovo. Poprosila jsem o nůžky a začala obraz stříhat. Klein zůstal beze slova.

Když jsem dostříhala, zeptal se: "A co teď?" Navrhla jsem mu, že každý vystřižený díl může opatřit barokním rámem a prodat jej jednotlivě, protože každá část obrazu je sama o sobě uměleckým dílem. A tak se také stalo. Klein obrázky prodal a vyplatil mi peníze. Spolupráce s ním byla plodná.

Mečíky, 1936.

Repro: www.ottopfeiffer.info

Dalším důležitým člověkem byl jistý Monzak, který v pražském uměleckém světě platil za důležitou osobu. Jeho soudy byly absolutní - své favority buď bezvýhradně chránil, nebo je také nechal bez milosti padnout, když to pokládal za nutné. Odebrala jsem se k němu, abych mu ukázala pfeifferovskou kompozici se zvířaty a ptáky. Byl známý tím, že většinou nikoho nepřijímal. Nechala jsem proto obraz u sekretářky, aby se na něj podíval.

Najednou se otevřely dveře, přišel rozzářený Monzak, objal mě a řekl: "Rychle mě zaveďte za tímhle umělcem". Ještě dnes mám dopis, v němž Monzak píše: "Vašeho otce považuji za mistra, který se rychle naučil komponovat". Monzaka zajímaly především lovecké scény a tři roky takřka denně sedával za mým otcem u malířského stojanu a pozoroval jej při práci. Navíc jej často jej zásoboval mrtvými bažanty a koroptvemi, aby měl umělec zásobu motivů.

Ačkoli to Otta vlastně táhlo do přírody a v Praze se věnoval hlavně práci v ateliéru, malování loveckých výjevů se mu líbilo, protože se protínalo s jeho zájmem o zvířata a přírodu. Otto maloval také mnoho květinových motivů. Vyhledala jsem zástupce prezidenta Masaryka pro věci umělecké, jistého Dr. Strnada, který byl odpovědný za nákupy umění. Ukázala jsem mu obraz s květinami, který jej velmi zaujal.

Obraz orla namaloval Otto v mládí a daroval jej svému bratrovi.

Repro: www.ottopfeiffer.info

Na zadní straně byl nápis "Tento obraz je ve své technice a kompozici bezchybný". Podepsán Monzak. Strnad se tomu "doporučení" divil, tak jsem mu vysvětlila, že v umění hraje roli víc než jen umění - Monzak už jméno má a můj otec si ještě jméno musí udělat. Strnad se zasmál a přislíbil, že o celé záležitosti s prezidentem promluví. Obraz byl zakoupen a k tomu ještě jedna další krajinomalba. Oba byly na žádost prezidenta vystaveny v muzeu. Tak se Pfeiffer stal v Praze známým a pomalu si udělal jméno.

Také se rozšířilo, že Otto je muž dobrého srdce. Jeden mladý nezaměstnaný ho jednou požádal, aby namaloval pohlednice a vlastnoručně je podepsal s tím, že bude pohlednice dům od domu prodávat a něco si vydělá. Otto se rozhodl, že mu věnuje jeden den v týdnu. Tak pro něj maloval zadarmo, dokud si onen mladý člověk nenašel stálé místo.

Mladík ukázal pohlednice i v jedné agentuře. Její majitel Frank Suchý chtěl umělce stůj co stůj poznat a vydal se kvůli tomu až do Nového Boru. Tam zjistil, že se Otto Pfeiffer ten den nachází v Praze. Dohodli se, že se potkají v hotelu Stroubek - poznávací znamení: karafiát v knoflíkové dírce. Otec i já jsme na schůzku v domluvený den málem zapomněli a samozřejmě jsme doma neměli žádné karafiáty. Otto rychle namaloval karafiát, strčil si papír do klopy a vydali jsme se na cestu. Karafiát všude vyvolával velký smích a Suchý se stal nejlepším přítelem mého otce a milovníkem jeho umění.

Na objednávku Franka Suchého, majitele závodních koní, namalovaI Pfeiffer v průběhu 30. let 61 koní.

Repro: www.ottopfeiffer.info

Nyní Ottovi nastaly dobré časy. Dostával hodně zakázek a mnoho týdnů v roce maloval v domě velkostatkáře, který byl také hlavním správcem polností hraběte Thuna. Otce jsem na těchto pobytech doprovázela. Prostřednictvím Suchého známých přicházely další zakázky. Většinou se jednalo o obrazy koní. Suchý sám měl mimo jiné také velkou sbírku čítající asi šedesát obrazů koní od Otto Pfeiffera.

Holandsko (1933 - 1939)

Po třech letech v Praze jsem se rozhodla pro změnu působiště. V Praze Otto Pfeiffera znali, ale svoji starou vlast si musel znovu získat. Cestou do Alsaska navrhl Otto, že navštíví pár příbuzných v Karlsruhe a že tak cestu krátce přeruší. Příbuzní bydleli poblíž místa, které Otta kdysi nekonečně fascinovalo - u jatek. Byla jsem šokovaná, když tam den co den maloval a zanechala jsem ho v Karlsruhe.

Sama jsem odjela do Amsterdamu a prohlédla si Říšské muzeum a různé galerie. Hned v prvních dnech jsem tu poznala svého budoucího muže, což náš další život přirozeně zkomplikovalo.

Duny u Zandvoort na moři - dílo z časů Pfeifferova holandského pobytu.

Repro: www.ottopfeiffer.info

Pevně rozhodnutá, že už není cesty zpět, jsem jela zpátky do Karlsruhe a vyprávěla otci o pěkném Holandsku, v němž rozlehlost oblohy může malíři dát pocit nekonečna. Otec s pobytem v Holandsku rychle souhlasil, protože miloval krajinu každé země. A tak maloval krávy na pastvinách a na statcích.

Ve Volendamu jej zajímali rybáři a jejich ošlehané tváře, které vyprávěly o bouřích a těžkém živobytí. Maloval duny, které pokrývala mlha, maloval slunce, které prosvítalo srkz mraky na obloze. Dokázal tyto momenty tak pevně uchopit, že je člověk musel mlčky pozorovat, aby do sebe vstřebal dokonalost jeho maleb. Většina z obrazů dun se ztratila, podařilo se mi nalézt a odkoupit zpátky jej jeden.

Přes mého snoubence, který kdysi býval žákem Martina Monnickendama, poznal otec tohoto mistra. Rychle se spřátelili a vážili si navzájem své práce. Plánovaná výstava se kvůli začátku druhé světové války už neuskutečnila a Otto Pfeiffer se vrátil do Nového Boru.

Umělec a jeho umění

Můj otec míval na paletě málo barev a stále jsem slýchávala otázku: "Jak dokáže vytvořit tak nádherné barevné tóny, když používá tak málo barev?" Odpověď byla těžká, neboť Otto Pfeiffer žádné barvy nemíchal. Barvy nanášel z tuby přímo na plátno, a proto jej nazývali virtuosem v jejich použití. Paletu měl jen na míchání barev a nezbytných sušicích prostředků. Mívala jsem za úkol, domačkávat barvu v tubách od konce na začátek, umývat štětce a čistit paletu.

Vila v Novém Boru, kde bydlela rodina Otto Pfeiffera. Podle místního znalce Petra Randuse se jedná o "dům v ulici U hříště 1310, Nový Bor III, což je Nová Skalice. "Je sice trochu přestavěný, ale jinak bez změn," napsal řediteli EC Mikimu Petr Randus. Dům je na hned na severní straně Kašparáku.

Repro: www.ottopfeiffer.info

Pfeifferovým cílem bylo reprodukovat skutečnost - tak věrně a přesně, jak to jen bylo možné. Respektoval akademické vzdělání a svým studentům radil, aby v muzejích co nejpečlivěji studovali staré mistry. Především ale měli chodit do přírody a rozhlížet se kolem sebe. Otto Pfeiffer varoval před falešnou ješitností a před pocitem nadřazenosti, který malíři brání ve vývoji.

Otto Pfeiffer velmi rád vyprávěl. Mluvil sice jen málo o svém umění, ale jeho historky se dobře poslouchaly. Nejraději sedával v zimě u otevřeného ohně. Hrávala jsem na loutnu a on zpíval nebo vyprávěl a staří i mladí napjatě poslouchali. Když k tomu ještě venku padal sníh, bývaly to nezapomenutelné večery.

Milovník zvířat

Otto byl všestranný člověk s nejrůznějšími zájmy. Některé z nich - jako astrologie – mohl s ostatními sdílet jen částečně. Jiné - jako láska ke zvířatům - našly ve společnosti velkou odezvu. V Novém Boru založil Spolek pro chov drobného zvířectva, psal a přednášel o chování zvířat. Pravidelně jezdíval na léčení do Kersittenu (Švýcarsko), kde také pozoroval ptáky.

Jednoho dne mě s matkou poslal k babičce. Měl něco za lubem. Když jsme se po několika týdnech vrátily domů, už v předsíni jsme slyšely cvrlikání mnoha ptáků a kuňkání dvou rosniček. Otec vystěhoval dva pokoje a nastěhoval do nich zvířata.

Ptáci se stali senzací: 30 různých druhů jako pěnkavy, stehlíci, sýkory, červenky a hýlové. Královnou mezi nimi byla španělská slavice, pro kterou otec vyvinul i samostatnou konstrukci. Do přední části místnosti umístil kotouč, který vymaloval jako měsíc, a dozadu za to dal světlo. Večer za tmy "měsíční světlo" rozsvítil, slavice seděla na větvi, která byla před kotoučem, a tloukla i v nejhlubší zimě. Přátelé, kteří k nám chodili, se nestačili divit. Experiment ale zašel ještě dále. Otec krmil ptáky u okna, aby věděli, kam mají přiletět.

Zátiší, práce z roku 1950, Amsterdam.

Repro: www.ottopfeiffer.info

Na jaře otec otevřel okno a pustil ptáky ven se slovy: "Leťte si, ale nezapomeňte, kde jste doma". Ptáci pravidelně přilétali k oknu a také zpátky do místnosti. Noviny byly plné této neobvyklé události. Konec ptačí epizody ovšem nebyl až tak pěkný: jednoho dne jsme obědvali, když k nám přišel soused. Můj otec ve Spolku zas a znova varoval, že v čase třešní se nemají střílet ptáci. Soused se ale touto radou neřídil a teď před námi stál se sklíčeným výrazem a smutným úlovkem v ruce. Smrt slavice se otce dotkla tak hluboko, že ještě tentýž den všechny ptáky vypustil a experiment ukončil.

Pro své zahradní jezírko si objednal kachny z hamburské zoo Hagenbeck. Hagenbeck se obával, že zvířata obratem odletí zpátky do Hamburku, pokud se jim nepřistříhnou křídla. Otec i přesto riziko podstoupil. Kachny přišly v přepravce s větracími otvory. Otec si s nimi přál být dvě až tři hodiny o samotě. Celý dům musel být úplně potichu, nikdo se nesměl ani pohnout.

Po dvou hodinách se najednou otevřely dveře a kachny se s kejháním vykolébaly na zahradu. Pak vyletěly vysoko do vzduchu, zakroužily nad naším pozemkem a snesly se dolů na jezírko. Experiment se zdařil. Otec napsal plný hrdosti Hagenbeckům: "Kachny se k vám nevrátí."

Kachny z Pfeifferova zahradního jezírka. Po dvouhodinové aklimatizaci si ptáci, kteří přišli poštou až z Hamburku, zvykli tak, že jim nebylo ani nutné zastřihovat křídla. Obraz je z roku 1932.

Repro: www.ottopfeiffer.info

Jednoho dne zvířata zmizela. Otec ale neztrácel naději a trpělivě čekal. Jak předpověděl, jednoho dne se kachny vrátily spolu s mláďaty a pyšně nám ukazovaly své potomstvo. V zimě chodil otec kontrolovat ptačí budky, protože se obával, že špinavé krmítko může přivodit ptákům nemoci. Vzpomínám si, jak mi taková péče připadla přehnaná, ale on tomu přikládal velký význam.

Courbet a Corot

Otta Pfeiffera často srovnávali s Courbetem a Corotem. Chtěla jsem sama vidět, do jaké míry je takové srovnání oprávněné, a odjela jsem proto do Paříže. Jedna malba mi obzvláště padla do oka: bojující jeleni na velkém formátu. Mám jeden otcův obraz s divočáky, ze kterého by člověk usoudil na jistou spřízněnost duší mezi malíři. Tmavé barvy se opakují, technika a zobrazení zvířat...

Divočák v podání mistra.

Repro: www.ottopfeiffer.info

Ale přesto jsem si byla úplně jistá, že si můj otec nevzal Courbeta za vzor. Třebaže obdivoval své kolegy, v umění vždy kráčel svou vlastní cestou. Maloval věrně podle skutečnosti, a tak mnohé obrazy dokončil teprve po roce od doby, kdy je začal maloval, protože nemohl správně trefit atmosféru.

Když jste se podívali na jeho obrazy, zapomněli jste, že se nacházíte v sále nebo místnosti - tak dobře dokázal diváka přenést do přírody. Přirozeně se zabýval také současnými proudy v umění a nepohoršoval se nad novými trendy. Chtěl ale malovat podle svého vlastního přesvědčení a to podle něj znamenalo věrně podle skutečnosti. Tím nechci říct, že se jeho technika v průběhu času neměnila - u 39 obrazů, které mám, jsou určité proměny vidět zcela zřetelně. Otto Pfeiffera nazývali a nazývají inspirovaným realistou.

Rozloučení s Novým Borem, návrat do Alsaska (1948 - 1955)

Po 35 letech, kdy byl malíř na volné noze a návrhář s vlastním atelierem, se musel Pfeiffer po druhé světové válce vzdát své samostatnosti. Jako dřívější "oblíbenec" české elity do poválečného uspořádání nezapadl. Ve službách českého státu dostal za úkol, aby pro sklářské továrny v Novém Boru vytvářel návrhy.

Novému údělu se podrobil. V neděli alespoň chodil s malířským stojanem do plenéru, maloval podle libosti a těšil se z přírody, aby nakrátko zapomněl na své starosti. To mu zazlívali a nakonec mu bylo řečeno: "Když chcete pracovat i o nedělích, pane Pfeiffere, tak můžete vytvářet návrhy pro další výrobce."

Oklikami jsme se s manželem doslechli, že se otci vůbec nedaří dobře. Po zákazu malování byl zoufalý a chtěl se přestěhovat do Alsaska. Obrátili jsme se na francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana, který zařídil, že Otto Pfeiffer směl vycestovat z Československa. Moje matka a jeden bratr zůstali v Novém Boru. Bylo jim jasné, že se otec už zpátky nevrátí. Ve věku 65 let pro něj nebylo přesídlení úplně jednoduché.

Když se otec rok nevracel, ztratili Češi trpělivost a moje matka byla přinucena opustit dům. Také ona odjela do Lembergu v Lotrinsku, veškeré jmění ovšem musela nechat v Československu. Mezitím si otec našel místo designéra u firmy Heizmann. Znovu maloval a přes všechny těžkosti té doby jsou jeho obrazy radostné, jasné a plné slunce. Později jsem se sama sebe často ptala, jak je možné, že člověk, který zakusil tolik utrpení, toho může tolik pěkného vytvořit.

Jezero Königsee u Berchtesgadenu, v pozadí východní stěna Watzmannu. Obraz z roku 1948 namaloval Pfeiffer v lotrinském Lembergu.

Repro: www.ottopfeiffer.info

V roce 1949, rok po přesídlení do Lotrinska, přiměli na Otta Pfeiffera, aby uspořádal výstavu svých děl. Vždyť přeci znovu začíná ve straré vlasti! Ještě mám z té doby článek, v němž se píše: "Otto Pfeiffer chodil na akademie ve Štrasburku a Vídni, ačkoli by sám mohl být učitelem velkých mistrů." Výstava se nakonec neuskutečnila.

Jeho posledním úspěchem tak byla přehlídka návrhů a kreseb pro Cristallerie Lorraine v Lyonu. V novinách jej chválili: "U vchodu do výstavní síně jsme zůstali beze slova stát. Ta díla ze skla musel navrhout a namalovat umělec nadaný Bohem. Opravdový zázrak."

Návrh vázy a hotové kusy z roku 1920.

Repro: www.ottopfeiffer.info

O mnoho let později se mi s velkým úsilím podařilo jednu vázu odkoupit. Firma totiž zbankrotovala a já se o tom doslechla příliš pozdě. Cenné kusy se prodaly v dražbě a sbírka byla rozebrána. Přesto nám toho z úspěšného života Otto Pfeiffera zůstalo prostřednictvím jeho umění mnoho. Jeho obrazy i v budoucnu potěší spoustu lidí. Otto Pfeiffer zemřel 6. listopadu 1955 v Sarreguemines v Lotrinsku.

Podle www.ottopfeiffer.info adaptoval Papouš
Zvláštní poděkování: Pavel Patyk, trpělivý poněmčovatel Papoušů a další havěti