Paříž - volume II.

Pokračování z minula

Orsej alias Musée d'Orsay

Na sklonku druhého dne v Paříži jsme zjistili, že obrazárna Louvre má zavřeno. Přes řeku naštěstí stojí bývalé nádraží a v něm Musée d'Orsay.

Musée d'Orsay je bývalé nádraží.

Před Orsejem fronta strašná. Úskočný berloun zvolil kombinaci psích očí, ztrhaných rysů a smýkané končetiny. Chlapík u vrátnice změknul a vpustil hypochondra i s Buňkou jako doprovodem bez čekání dovnitř. Berle kazí charakter.

Lávku Léopolda Sédara Senghora alias lávku Solferino, která vede přes Seinu od Louvru k Orseji, zdobí visáče lásky.

Visáč lásky Edgárka a Kristýnky. Ganz romantisch.

Hlavním lákadlem Orseje je sbírka impresionistů. Díky jejich posedlosti malovat pivoňky (Edouard Manet) jsme se s Buňkou naučili nové francouzské, pivně znějící slovíčko - pivoine. Podívaná náramná, vjemů a dojmů fůra, impresí ještě víc.

Tady zvonil Quasimodo. Katedrála Notre-Dame aka Chrám Matky Boží.

Jesus Papouš Superstar u vlezu do Matky Boží.

Z obrázků mi utkvěly v řepě Cézannovy Jablka a pomeranče, baletky od Edgara Degase, Tahiťanky od Paula Gauguina, maky od Clauda Moneta, bobr od Gustava Courbeta, Montmartre od Auguste Renoira a notně sešlý Vincek.

Na konci druhého dne jsme vzali útokem čínské bistro. Slovo bistro vstoupilo do francouzštiny během ruské okupace Paříže v roce 1815, kdy ruští kozáci popoháněli obsluhu jednoho podniku na Montmartu slovy: "bystro, bystro". (poradil mi papá) K číně jsme si dali i čínské pivo Tsingtao. Ušlo.

Navíc jsme s Bůní objevili nový sběratelský artikl - magnety s obrázkem. Jejich cena se pohybuje cca od 3,50 do 4 € (teďka ovšem chtěli v Míšni za porculánovej magnet 50 €, což jsme nedali). V Orseji jsme naběhli na magnetického Gauguina, v Centre Pompidou jsme slovili i magnetoPicassa a magnetoMatisse. Lednici naštěstí máme od podlahy až ke stropu, takže můžeme směle magnetovat. Cestou pro vlašák nebo pro tukožroutskou polívku se teď kocháme díly velikánů, což činí menáž více povznášející.

Buňolda v nudlózní cimře hotelu u kanálu sv. Martina. Noc za 35 €, poměr cena/výkon byl OK.

Centre Pompidou a Sacré-Couer

Poslední den v Paříži jsme vyrazili na obhlídku Centre Pompidou. Barabizna je zvenčí samá roura, protože je to dům naruby a veškeré potrubí, které obvykle vede vnitřkem budovy, je umístěno zvenčí. Je to legranda.

Hnusný berlin tentokrát předbíhal nejen u vchodu, ale i u kasy. Berle kazí charakter.

Roury a lešení - Centre Pompidou.

Kosmická kavárna v posledním patře Pompidoua.

Obraz Busta ženy namaloval Pablo Picasso v roce 1907. Podle agentury JPP mu předlohou stála Amelie Noire, pařížská prateta Buňky. Picasso měl na své modelky evidentně nos.

Ten zelenej tetris je Picassův Portrét mladé dívky z roku 1914.

V Pompidouovi je ale hlavně mocná sbírka moderního umňéní. A oproti Orsejovi se dá vevnitř fotit. Můžete nasekat haldu fotek sebe s Picassem, Kandinským a dalšími esy, aby bylo vidět, že jste "tam byli" a že jste světáci. Tomu nešlo odolat.

Buňka u obrazu Francise Picabii Krotitel zvířat (1923), na němž jsme ztotožnili tři obyvatele naší domácnosti - drbající se (nebo čurající?) žlutý pes je Sandy, markantní esovitý úd černého psa odpovídá proporcím krysaříka Baroše a pták je papoušek soví.

Frantu Kupku (Kompliment, 1912) jsme poznali už z dálky. Jeho werky totiž tuhle visely i u nás na vsi a Meda jich má na Kampě taky hafo.

Vassilij Kandinskij a jeho Žlutá-červená-modrá z roku 1925 je teda jízda. Vaska dostává deset z deseti.

A tenhle panáček to uměl s barvama - Henri Matisse, Dekorativní figura na ornamentálním pozadí, 1925.

Sbírka moderního umění do roku 1945 je parádní, prochází všechny -ismy. Byla ale tak výživná, že na sousední sbírku současného umění nám stěží zbyly síly. Haksna odula, tak jsme využívali exponátů - kupř. temná místnost s gaučíky a nekonečnou projekcí dohořívajícího spáleniště - k odpočinku.

Stravinského fontánka ze střechy Pompidoua.

Fontánka s Buňkou.

Pak jsme koukli na fontánu před Pompidouem, kde se na hladině situované figury vrtí na Stravinského hudbu. Igora ale nehráli a nevrtěly se ani figury. Navíc nastal hlad a déšť, takže šup do kebabárny.

Bazilika Sacré-Coeur.

Relax v parčíku pod Sacré-Coeur, únavový otok si vyžádal sestavení berlopodnožky. Úsporný tip: za roštím na snímku je kašna, ke které místní pijí vodu.

Nakonec Montmartre a bazilika Sacré-Coeur. Ke kostelíku nás od metra vyvezl autobus, protože haksna už byla v komatu. Výhled prima, kostel taky, ale fučelo, tak marš na lanovku, metro a hajdy na letiště a dom. Penkné to bulo.

Text: Papouš
Foto: Buňka & Papouš