Grosser Priel - květnový trip do Totes Gebirge

Příznivá konstelace květnových svátků tradičně vybídla k uspořádání jarního výpadu do Alp. Do karet navíc přibyl i ten nejvyšší trumf v podobě parádní předpovědi počasí na celý prodloužený prvomájový víkend. Jako cíl byl určen nejvyšší vrchol Totes Gebirge Grosser Priel (2.515 m n.m.).

Grosser Priel a Pepin.

Pečlivě vybrané vrcholové družstvo - zleva: Pepin, Jirka, Ctibor, Gabča.

Plánovaný odjezd jsme díky krátké vzdálenosti a sobotnímu úkolu dopravit se jen na chatu Prielschutzhaus posunuli až na sobotní ráno. K samotné cestě snad jen malé doporučení a pro mě novinka - trasa z Prahy po "Strakonické" přes Písek do Českých Budějovic, mi přijde výrazně pohodlnější a rychlejší než tradiční směr přes Tábor.

Krysy se pronesly...

Díky slabému provozu jsme tak již kolem 11 h mohli v Hinterstoderu rovnat vše potřebné na naše krosny a opojeni úžasným výhledem vyrazit směr chata Prielschutzhaus. Ačkoliv teplota v údolí už připomínala spíše červenec, podle chataře jsme se měli připravit na dobré 2 m sněhu nad chatou a optimální skialpinistické podmínky.

Doplněné o sněžnice získaly naše plné batohy na objemu a náš nástup údolím tak budil náramný rozruch u vyletněných rakouských turistů. Plni energie a optimismu jsme začali ukrajovat první metry našeho dnešního výstupu. Pro případné zájemce jedno doporučení - určitě se vyplatí za 4 € využít nákladní lanovku, která vám vyveze batohy rovnou k chatě. Celý výstup se potom můžete bez problémů a nalehko kochat okolní krajinou plnou vodopádů a alpských květin.

Spitzmauer.

Pozdě odpoledne si tak i přes značný výpotek můžeme dopřát pohodu a pivíčko na terase Prielschutzhausu.

Vzhledem k opravdu skvělému počasí a ideálním podmínkám je samozřejmé, že tu nejsme sami, většina jsou skiapinisti. Díky velikosti chaty je ale i počet cca 30 - 40 lidí snadno snesitelný. Poměr mezi domácími Rakušáky a Čechy je celkem vyrovnaný. Vzhledem ke krátké vzdálenosti od hranic je totiž Prielschutzhaus velmi často cílem českých turistů.

O tom jsem se na vlastní kůži přesvědčil před pěti lety v červenci, kdy jsem tu společně s chalupou plnou českých turistů zůstal kvůli počasí sedět na zadku tři dny. Dokonale jsem využil pohodlí chalupy i vynikající zázemí včetně horolezecké stěny.

Aktuální podmínky byly ale naprosto skvostné, a tak jsme se všichni mohli až do setmění kochat okolními kopci, kterým dominuje Spitzmauer a Priel, a odhadovat trasu našeho zítřejšího výstupu.

...kudy tudy zítra cestička...?

Budíček v pět, rychlá snídaně, sbalení batohů a hurá vzhůru. Nepopsatelně krásná jsou rána v horách.

...svítá...

Slunce postupně osvětluje jeden vrcholek za druhým, vzduch se zvolna ohřívá, sníh pomalu měkne, nohy se stále více boří, batoh víc a víc těžkne... Krása! Na radu jedněch přátel z chaty, kteří se s místními sněhovými podmínkami seznámili den předem, jsme sněžnice nechali na chalupě. S postupným měknutím sněhu víc a víc litujeme našeho rozhodnutí.

…do kopce...

Lyžaři nám již dávno zmizeli a my si užíváme pohodu samoty mezi vrcholky hor. Původní plán pokusit se o zdolání Grosser Prielu černou feratou Bert-Rinesch Klettersteig jsme zavrhli již na chatě. Vzhledem k množství sněhu bychom jen stěží hledali fixní lana. O tom jsme se přesvědčili i v nejstrmější části našeho výstupu, kdy lehká, letní cesta po fixech byla celá pod sněhem.

Závěr žlábku na hřeben.

Nejstrmějši úsek jsme tak zdolali žlabem po stopách skialpinistů. Závěrečný pochod po hřebeni pak nabízel blahodárné výhledy do celého okolí, Kalkalpen, Dachstein a na sjezdovky v Hinterstoderu.

Cíl v dohledu.

Na rozdíl od letního výstupu byl tento hřebínek okořeněn úžasnými převějemi, které jinak asi nudnému finále dodávaly potřebnou dynamičnost a vzrušení.

Závěrečný hřeben.

Impozantní je samotný pohled na červený, pět metrů vysoký, vrcholový kříž.

Výš už to nejde...

Plni euforie pak zahajujeme sestup stejnou cestou. Až na pár nečekaných proboření do sněhu proběhl návrat na chatu bez komplikací a my si tak mohli znovu dopřát komfort místního baru. Tak trochu jinak chutná pivko na chatě v Rakousku :-)  Za své nakonec vzaly i naše zásoby šnapsu vynesené na zádech.

Zasloužený odpočinek.

Spokojeni s dosažením cíle, jsme pondělí věnovali jen krátké vycházce na sněžnicích spojené s pozorováním kamzíků, sestupu k autu a návratu do Čech.

ZOO.

Musím ale přiznat, že hrdinské činy, podobné těm při výstupu, jsme celkem jednohlasně zavrhli a naše batohy tentokrát poslali do údolí lanovkou.

Závěrečná koupel samozřejmě nechyběla.

Text: Pepin
Foto: Pepinův archiv