Nejžhavějším tématem tohoto jara byl mráz. Počasí se moc jarně nechovalo, krutá zima mu nechtěla předat žezlo. Ani lezení na stěně nebo běžky ale nedokážou lezce uspokojit jako lezení venku. Čekat už jsme prostě nevydrželi a vyrazili jsme mezi poletující sníh nechat si přemrznout prsty, popolézt alespoň pár metrů, posadit se na vršky cest a vnímat ten pocit svobody, klidu a souznění s přírodou.
Z Velikonoční Ploučnice se postupem času stává pěknej kolchoz a la Vltava v létě. Letos jelo 24 hlav a lodě musel přivézt náklaďák.
Kdo si počká, ten se snad i dočká, ale to bych měla o pár zážitků míň. Rok se nedá natáhnout, každý víkend i odpoledne po práci jsou tuze vzácné a život žijeme jen jeden. I na zimu si zvyknete, a tak jsem neodolala nabídce Páji Koukolíčkové vyrazit s ústeckými lezci a početnou skupinou z TP, DC, Žďáru n.S. a dalších měst na tradiční Velikonoční Ploučnici (tradičně mimo Velikonoce).
Vykládání lodí z náklaďáku.
Nabídka padla koncem února, kdy už jsme se těšili na krásné jarní počasí. Čím víc se ale blížil termín vody, tím hůř bylo. V neděli 3. března 2013 jsme si lezli na pohodu například na Bořni, týden nato na Citeře, pak na Přílepské skále téměř v trikách a týden před vodou nám nad hlavami v Perštejně začal padat sníh.
Šišky.
To bylo řečí o bláznech, když se teploty v noci pohybovaly kolem nuly a přes den předpověď hlásila 2 - 6°C. Ale nic není tak horké, jak se uvaří. Co se při pohledu z okna zdá nemožné a bláznivé, je venku bez pohodlí a tepla přirozené. O to víc, když v tom nejste sami.
Zleva Eva Lopatová a Julie Jenšovská v plovacích brýlích a s mokroprdeláčem pálavou.
A tak jsme v sobotu 6. dubna 2013 naplnili termosky pitivem s příměsí alkoholu, teplý spacák, pádlo a dobrou náladu a vyrazili směr Česká Lípa za novými zážitky, lidmi a víkendem v přírodě - za doprovodu zpěvu řeky a prvních jarních ptáků.
Záplava lodí v Brništi.
Kolem silnic ležel sníh a cílem posádky našeho auta (Šiška Péťa, Pája Koukolíčková, Petr Zeithammer a já) bylo Brniště na Panenském potoce, což je pravý přítok řeky Ploučnice na severu Čech. Jeho tok je dlouhý 28,8 km a je plný překrásných meandrů.
Zleva: Markéta, Kondelíková, Plchior a Láďa Černý.
Velikonoční Ploučnice se jezdí od roku 1996, letos tedy proběhla poosmnácté. Předchozích 17. ročníků začínalo vždy v Průrvě v Novinách pod Ralskem. Panenský potok byl, asi jen pro letošek, pokusem o zpestření startu.
Tradiční soulodění s rumíkem.
Lodí se letos sešlo 15, a na čtyři metry široký potok se tudíž se muselo vyplouvat postupně. Jestli nás bylo tolik, jistě nevím, protože snad nikdy nebylo všechny lodě vidět pohromadě. Snad až na pár kotvení, a to má většinou člověk starosti s lodí, háčkem, davem vodáků kolem nebo toaletou. Takže zatímco jedna loď parkuje, jiná skoro odplouvá. I tím byla celá akce jedinečná.
Jezík na Panenském potoce. Jeho hlavní nástrahou byl beran, který znásilnil Supa.
Kamarád z Ústí mě mimochodem varoval, že tahle parta vodáků nejsou žádní profíci. Předpověď Martina Švece, že koupel (cvaknutí) bude následovat 5 minut po vyplutí, se nenaplnila. Všichni se, až na dvě lodě, po celé dva dny drželi nad hladinou. Ploučnice nám ovšem nachystala hromadu překvapení a překážek, prověřujících naše vodácké dovednosti.
Ústí Panenského potoka do Ploučnice v Mimoni.
Posíleni a především zahřáti alkoholem jsem vytáčeli zatáčku za zatáčkou (výše zmíněné meandry) nebo podplouvali na centimetry přesně padlé kmeny a roští. Zde smekám před Julčou a Evou, které jediné jely na nafukovací pálavě, která je o něco vyšší než plasťáky či laminátky. Navíc, sotva se v meandrech rozjely, hned zas musely brzdit. Kdo nezkusil rozjet mokroprdeláč (Pálavu) na voleji – nemůže ani tušit tu dřinu.
Šišky, Miloš Fenyk a GoPro Hero na holi.
Holky vyplouvaly vždy dříve, aby měly náskok. Moc často jsem je proto neviděla, ale snad si užily trochu pohody při soulodění, cvakly si nějakého toho vodackého drinku a byly u nějaké z kupy písní, co jsme od začátku do konce plavby pěli - někdy za doprovodu kytar, někdy bez nich. Jako bych slyšela Kenyho z krásné knížky o vodě Proč bychom se netopili od autora Zdeňka Šmída: "A zase je pohoda". Kdo nečetl – doporučuji.
Kromě písní bylo často slyšet i Ranpu, který některé neprostupné úseky prorážel jako vedoucí křižník - s motorovou pilou v ruce.
Tradiční zastávka u supermarketu v Mimoni, kde lze doplnit zásoby lihu.
I vypečené hry se hrály, například Bafalo, kterou se bavily především Šišky (Deivi s Peťou). Její pravidla nemohu prozradit, protože je to proti pravidlům. Případné zvědavce ale není problém zasvětit a zapojit do hry. Tak masivní nábor nových hráčů Bafala se mi dlouho nepodařil a všichni byli nadmíru spokojeni.
Ctirad Suchý a Petra Hečková.
Po 6,8 km na Panenském potoce jsme u Mimoně vpluli do Ploučnice, kde jsme kličkovali za bujarého veselí ještě asi 17 kilometrů. Až jsme se dostali do kouzelného místa v lesích, zvaném Na Borečku, to podle nedaleké vesnice. Ve stráni nad řekou tu je nádherný obrovský převis - naprosto geniální pro fajn večírek při kytarách i pro následné spaní. Spáčům jsem ale nezáviděla, protože řvát při kytaře za doprovodu Martina Švece či Honzíka Páchy jsem dokázala nejdéle já. Kdo mě zná, pochopí, že se spáči moc nevyspali.
Láďa Černý a Markéta Skoblová.
Po doplutí byla většina z nás mírně upravena alkoholem proti zimě, a proto bylo potřeba zaplnit žaludek nějakou tou baštou – většinou pečenou uzeninou na ohni nebo spíš na vatře, kterou pro nás, stejně jako fůru dříví na dlouhou noc, připravilo pár prvních doplutých vodáků – chvála jim.
Tradiční převis.
Poděkování patří i kulturnímu attaché, myslím, že v tom jede Ranpa. Stálé doplňování tekutin co chvíli střídala nějaká báječná sportovní aktivita – nejprve fotbálek – téměř na 100% jsem přesvědčena, že tým s pomocí mé maličkosti vyhrál. Další disciplínou byl volejbálek – do toho jsem se nehnala, asi nejsem talent, ale vyslala jsem druhou Šišku.
Manažer požářišť Sup s tradiční fiskarskou, v pozadí Plchior a Tryska, v popředí Kondelíková s Šiškou.
Kolem desáté jsme byli vyzváni na výběh (tedy spíše výlez) do svahu, pod kterým se skrývalo noční dobrodružství, hodné ulovení bobříka vytrvalosti. Pak přišla na řadu poslední noční výzva – objetí ostrova v Ploučnici na kánoích při světle čelovek – šlo o boj s protiproudem i s orientací. Mezi Ranpou, MarSem, Supem, Tryskou, Plchem a Markétkou nechyběla má maličkost. Největší úsek ale ujel a plavbu uzavíral Ctirad.
Marousek a Jogurtová si vaří oběd.
A pak už následovalo jen nepřeberné množství písní za neúnavného doprovodu kytar a davu jeskynních pěvců. Večírek končil asi ve čtyři, kdy už se poblíž ohniště nenašla jediná lahvinka alka ani nealka. Poslední dříví dohasínalo, tma pomalu polykala krásné chvíle tohoto dne, k poslechu zbyla jen teskná píseň řeky a my si nechali zdát příběhy noci.
Tradiční zastávka na oběd druhý den plavby.
Ráno naše rozcuchané kštice a oči s ospalky uvítaly sem tam poletující vločky, praskající táborák, pohoda s ranními fórky a balení bagáže do loďáků. Řeka se zprvu zdála milosrdná a bez padlých stromů. Zato jeden a tentýž strom nebo komín jsme vždy viděli zhruba 4x, vždy z jiného úhlu, což bylo způsobeno stálým kličkováním v meandrech.
Závěrečné gruppenfoto.
Řeka byla totiž jako vlnící se had, břehy jsou tu užší než řeka. Vysvětlila bych to tak, že se nám ztratila první loď v nedohlednu, měli jsme pocit, že jsme už sami a ejhle - najednou slyšíme hlasy téměř vedle sebe, pozdrav Ahóóój. Pádla lodi v nedohlednu se najednou tyčila 5 metrů vedle nás za břehem. Většinu z nás jistě napadlo přetáhnout loď a překvapit posádku plující před nimi, jako to udělali Honza Pácha s Tryskou. Uličníci.
Poslední událostí plavby byla zastávka na oběd - to znamená hromadné pečení všeho zbylého, co se hodí nad oheň, poslední doušky piva, pár vtípků a poslední odražení od břehu na pár posledních kilometrů, k tomu něco písní, rozhovorů, dokonce i sluníčko se na nás konečně přišlo podívat a pak už jen závěrečný jez u Brennského mlýna. A to bylo pro tento víkend vše.
Žádné komentáře:
Okomentovat