Stolové hory v Polsku a knedlo-zelo-řízek

O existenci Hejšoviny, pískovcové stolové hory v Polsku, jsem se poprvé dozvěděl na počátku devadesátek od své tehdejší známosti Kákinky. Kákinka je dcerou adršpašského lezce Jiřího Nejezchleby (samostatná kapitola v knize Bohumila Sýkory Pískaři), který to měl z Ádru na Hejšovinu kousek. Známost skončila na hnojišti dějin, odhodlání prozkoumat polské písky zůstalo.

Velká Hejšovina.

V neděli 5. července 2009 nešlo na Adršpašsku kvůli dešti lézt. I Lenin, který by se radši svíjel v místních spárách, uznal, že výlet je za této situace "vcelku rozumné řešení". Hostitel Hans, Poličan od Metuje, nás nasměroval na znalce místních stezek Červa. Hejšovina byla jasná volba - nedaleký Adršpach, Teplické skály, Ostaš i Broumovské stěny převyšuje se svými 919 metry o hlavu a navíc jsme tu ani já ani Lenin nebyli.

Cestou na polské stolové hory jsme potkali kvetoucí lilie.

Hejšovinu poctili návštěvou i velikáni: Goethe (vlevo) a Lenin (vpravo).

Auto jsme nechali v Machovské Lhotě u hranic s Polskem. Hned za čárou jsme odbočili na zelenou značku a vystoupali na náhorní plošinu, ze které se otevřel bombastický výhled na Malou a Velkou Hejšovinu (původní německý název Heuscheuer = seník, polsky Szczeliniec Wielki a Szczeliniec Maly). Červ se tu vyzná jak stopař Bridger u Little Big Hornu a jeho vychytané zkratky nás brzy dovedly do turistického východiska na Hejšovinu - do vesnice Karlów. 

Malá Hejšovina. Sem turisté nesmí.

Vyhlídka na skalní útvar Káčata na vrcholu velké Hejšoviny.

Z průchodu Karlówem jsem byl mírně rozpačitý. Když už si obec zamořili stánky s cetkami, mohli v nich prodávat aspoň místní Stocknagel. Ptal jsem se na něj u tří suvenýristů a nic. Začal jsem opět rozvíjet svou pošetilou teorii, že rozšíření Stocknagelů definuje středoevropský prostor a že země, kde štítky na hole nemají (např. Francie a nyní i Polsko), jsou bezpochyby barbarské. Cesta ale začala zanedlouho stoupat, a tak frflání vystřídalo funění.

Vyhlídka z vyhlídky na vyhlídku. Bílý flek na skále v popředí je u kruhu. Těch je tu na první pohled docela dost.

První dojem z Hejšoviny byl: je to místní Děčínský Sněžník! Ta analogie snad moc nekulhá. Obě hory jsou stolové, Hejšovina výrazně vyčuhuje nad okolí stejně jako Schneeberg nad Děčínem a pískovec je tu tvrdší než v níž položených oblastech (srovnej: Hejšovina X solivý Adršpach, Sněžník X měkčí Tisá). Hned jsem se tu cítil jako doma.

Rokle Peklo.

Co je ale úplná nezřízenost, která na Sněžníku chybí, je Peklo - propast jak prase. Okraje Hejšoviny pozvolna padají do údolí a mezi hlavním vrcholem a bokem hory vznikla gigantická šluchta. Fakt krása. Lenin našel na jejích stěnách i několik spár, které by podle něj "pustily".

Z Hejšoviny se vracíme do Karlówa a po vrstevnicové lesní silnici a zelené značce se doplazíme do Bludných skal na další stolovou horu Bor. Zdejší skalní bludiště - labyrint mezi nohama skalních hřibů - je taky bomba. Po bloudění mezi "houbami" se ještě zajdeme kouknout na bouldry na české straně kopce a metelíme do Machovské Lhoty k autu.              

Útvar Kuří noha v Bludných skalách.

Lenin mezi skalními hřiby v labyrintu Bludných skal.

Návštěva Bludných skal přinesla i překvapivý poznatek, že i polský Krakonoš Liczyrzepa, podobně jako německý Krakonoš Rübenzahl, počítá řepu (zahlen, liczyć = počítat; Rübe, rzepa = řepa).

Sekalovo upřesnění k Licyzrzepovi - 16. 3. 2011

Tak podle mého pšonského kamaráda, s nímž jsme náhodou včera zavedli řeč na Krakonoše (při pití Krakonoše), není počítač řepy, ale ředkve, protože rzepa je prý v polštině ředkev, zatímco řepa se řekne burak. Krakonoše ani Liczyrzepu nebo Rzepylicze neznal, ale ihned k tomu našel polské stránky. Liczyrzepa je pro ně obecně duch hor, vnímaný spíše negativně, jedna z legend praví, že unesl nějakou princeznu, ta se v zajetí nudila, tak přišla s absurdním požadavkem, aby ji Liczyrzepa zabavil tím, že bude počítat ředkve. Zatímco vylízaný Liczyrzepa počítal ředkve, princezna pláchla.

Výlet jsme završili v Červem opěvovaném hostinci U Lidmanů v Machovské Lhotě. V menu mě zarazila úchylárna, o které jsem slýchal, že je výhradně výsadou obyvatel bývalé NDR - řízek s houskovým knedlíkem a zelím (pravda, dederón by si na to nacákal asi ještě tatarku, kečup a hořčici).

Pavlišovák - vypadá nezvykle, chutná dobře.

Ale nezalekl jsem se a onu specialitu - Pavlišovský řízek - si dal. Schnitzel byl šťavnatý, kombinace s knedlo-zelem nebyla vůbec špatná, vše za milých 74 Kč. "Pavlišováku" předcházela další místní specialita - kyselo. Z nápojového lístku jsme pak zvolili náchodské pivo Primátor. Dokonalé naplnění hesla Mysli globálně, pojídej a popíjej lokálně.

Hostinec U Lidmanů v Machovské Lhotě.

Užitečné odkazy

Stránky Jana Moravce - parádní fotogalerie, včetně nočních snímků s hvězdami
Cestování iDNES - článek o Hejšovině 

Text a foto: Papouš