17. 4. 2010

V Míšni mají opice kapelu

Místo: Míšeň, Německo
V duchu Bělinova "odstraňování nedostatků" jsme v sobotu 17. dubna 2010 s Buňkou "vedli nápor" na Míšeň. Kolébka evropského porcelánu byla v tasklistu již dlouho, chromá noha potřebovala rozcvičku a nákupy v drážďanské Ikeji si žádaly vlastivědný zákusek. Důvodů k návštěvě hafo.

Buňka před míšeňskou porcelánkou a jejím logem - zkříženými mečíky v mnoha obměnách.
V porcelánce je kromě obchodu s procelánem první jakosti i outlet s dvojkovým zbožím. Na cenách to ale moc poznat není - hrnek na kafe začíná na 50 €. Holt ruční práce.
A jak jsme na místě zjistili, byl tu i další důvod - míšeňská porcelánka letos slaví 300 let od svého založení. Z Ústí je to do Míšně cca 90 km, ale 70 z toho frčíte po dálnici, takže pohoda. U křížení dálnice a Labe v Drážďanech, pak uhnete po levém břehu na Míšeň. Dá se i po pravém, kde na svazích podél řeky rostou vinice. Ve městě Vás k porcelánce snadno dovedou cedule se zkříženými mečíky.
Asi nejlevnějším kusem, který v obchodě mají, je puttova hlava za 10 €. Je mrňavá, ale je to orígo Meissen. Už ji taky máme doma.
Mísa s křepelkou za 20.000 €. Tu až příště.
Mloček za necelé pětikilo.
Dílny
Vlez do míšeňské porcelánky stojí 8 € a expozice je výborně organizovaná. První část vede pěti místnostmi. V první Vám promítnou film o historii manufaktury a o výrobě porcelánu. V další cimrách jsou ukázky jednotlivých výrob - v jedné je hrnčíř, v další bosíř a v posledních dvou malířky. Návštěvník má aparátek se sluchátky a do uší mu proudí český výklad o tom, co umělec zrovna dělá. Poučné, inspirativní, bezva.
Hmota na výrobu porcelánu je směs cca poloviny kaolinu, čtvrtiny živce a čtvrtiny křemene. Výrobky z něj se vytáčejí na hrnčířském kruhu, lisují ve formách nebo vznikají kombinací obou způsobů. Vodě s rozpuštěnou hmotou se říká břečka. Hrnčíř si do ní namáčí houbu, kterou pak tvaruje těleso na hrčířském kruhu.
Formička na puttovu hlavu.
Bosířka sestavuje z porcelánu složitější útvary, které k sobě "lepí" pomocí břečky.
Kytky vzešlé z břečky.
Když je výrobek z kaolinu vymodelován, suší se, posléze se vypálí na 900 °C (přežah) a po malování a glazování se pálí podruhé při 1400 °C (dožah). Při tom se srazí o 16 %.
Malířka maluje cibulákový hrnek. V surovém stavu je barva černozelená, modrá se z ní vyklube až po vypálení.
Malířka květinových motivů. Vzory květin v pozadí.
Muzeum
V druhé části se návštěvník podívá do muzea, kde jsou artefakty z celé historie porcelánky a nyní i výstava toho, co v Míšni vyrobili pro různé státy ve světě - pro USA třeba porcelánového orla bělohlavého, pro Madame de Pompadour třeba její oblíbené psíky. Ve druhém patře muzea byl i zdobný lustr z míšeňského porcelánu, který se byl podobný tomu, který jsme loni viděli na zámku Herrenchiemsee v Bavorech.
Nosoroh. Možná je to nosorožka Klára.
Vynálezce porcelánu Johann Friedrich Böttger. Vystudovaný lékárník zaujal saského kurfiřta Augusta Silného tvrzením, že dokáže přeměnit bezcenné předměty na zlato. Navíc měl za úkol vyrobit porcelán. Gusta ho kvůli výrobě zlata dokonce zašil, aby něco nevykecal. Zlato Böttger nevykouzlil, porcelán ovšem ano.
Kunovitá šelma.
Zubařská scénka.
Dáma s liškou za klavírem.
Konev a šálek.
Nějakej já.
Šauli.
Porculánové hodinky z Glashütte, kde se btw. leze.
Dirigent opičí kapely. Sošky muzicírujících opic navrhla v polovině 18. století hvězda míšeňské porcelánky Johann Joachim Kändler, který vymyslel úspěšný obchodní trik - figurky modeloval ve dvojicích, trojicích nebo i ve větších sériích tak, aby donutil zákazníky dokupovávat další a další. Celkový počet těchto figurek byl 26, avšak málokterému sběrateli porcelánu se podařilo koupit všechny.
Celá opičí kapela je k mání za 60.000 €. Opičí kapele to zní podle Svěráka & Uhlíře asi takhle.
Orel bělohlavý.
Madame de Pompadour, milenka francouzského krále Ludvíka XV., si nechala v Míšni vyrobit figurky svých oblíbených psíků Ines a Mimi.
Buňka u návštěvní knihy a kakadua.
Míšeňská porcelánka zvenčí.
Nakonec jsme ještě vlezli do katedrály nad řekou a prošli se křivolakými uličkami v jejím okolí. Míšeň stojí za to!

Výhled z míšeňského hradu na Labe.
Míšeňská katedrála.
Míšeňská katedrála s hradem.
P.S. V sobotu 24. dubna je v míšeňské porcelánce Den otevřených dveří.
P.P.S. Nechápu, proč soudruzi z NDR neberou v Ikeji standardní platební karty.
Text: Papouš
Foto: Buňka & Papouš

2 komentáře:

  1. Datum: 23.04.2010
    Titulek: Jak to bylo dřív
    Poslal mi tetička, jaké to bylo v Míšni za totáče: "...ve fabrice v Míšni jsem byla ještě v rámci zájezdů do NDR, tenkrát mě to taky nadchlo a považ - hlavičku puttiho dávali všem a zadara! Ještě ji mám, ovšem se signaturou K 1, nikoli zkřížené meče. Pamatuju si, že v blízkosti byl malý řeznický krámek a všichni tam po exkurzi letěli pro metský salám! Holt vrcholný socialismus."

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Datum: 23.04.2010
      Titulek: Poznámka k metskému salámu
      Mettwurst/metský salám - tento název byl nesprávně spojen se jménem lotrinského města Mety (Metz) a začleněn do řady značkových provenienčních pojmenování podle vzoru berlínského, bratislavského, vinohradského... salámu.

      Ve skutečnosti jde o neporozumění slova Mettwurst. Tento název totiž označuje jak roztírané, tak také krájené zboží (např. Westfälische Mettwurst auf Grünkohl und Salzkartoffeln, přibližně „vestfálská libová klobása se zimní kapustou a vařenými brambory“).

      Jak je z příkladů patrno, jde u apelativa Mettwurst o výrobky z libového materiálu („Wurst aus magerem, gewürztem Hackfleisch“). Determinativ složeniny odkazuje k severní němčině (Mett = Fleisch, svalovina bez tuku) a k angličtině (meat). Tento „libový“ salám se vyrábí ve dvou konzistencích, a to tuhé k řezu a ohřívání, a mazlavé k roztírání na chléb. Odpovídá tedy tento „metský salám“ jednoznačně jen německému typu Teewurst/čajovka.

      Z Josef R. Beneš, Překladatelský problém homonym - http://tinyurl.com/29lcacu

      Vymazat