Akvária jsme letos navštívili s Buničinou dvě - jedno v norském Bergenu a jedno v Barceloně. Obě měla společné to, že se věnovala hlavně lokálním mřenkám a že se v nich daly děti přehazovat vidlema. Do Norska zavítáme někdy jindy, teď skočíme do BCN. Tam jsme se vypravili hlavně kvůli žralokům.
Půlka léta. Letenka do Barcelony na konec října zakoupena a s ní i lupen pro extra zavazadlo za nechutnejch 800 Kč. Dvoje brusle a lezení se totiž do palubních kufírků nevejdou a pětidenní eurovíkend v katalánské metropoli se nám nechtělo trávit jen vymetáním památek. Tak jsme si připlatili i za tu svini.
Do Montserratu - duchovního centra Katalánska - jsem se chtěl vždycky podívat už jenom kvůli tomu šutru. Valouny slepené do bizarních homolí, k tomu klášter uprostřed skal. Kultura a lezení, vlastivěda v pohybu. Nakonec jsme byli rádi, že jsme z duchovního místa stačili prchnout do přírody, ale i tam nás dotihly hlučné tlupy španělských teenagerů.
Ochutnat paellu byl jeden z úkolů, který stál v itineráříku pro návštěvu Katalánska. Proč jsem o to tak usiloval, mi zpětně vůbec není jasné. Asi chuť poznat, čím se krmí lokálové. Jednou jsem totiž tohle rizoto ochutnal, když v Ústí kotvila formanovská loď Tajemství, a na větvi jsem z toho nebyl.
