Voda jak křišťál, na dně hejna ryb mezi travinami, žluté květy stulíků, dovádějící potápky roháči, majestátně plachtící orel mořský, paprsky slunce lámající se o mohutné olše na břehu a snad až trochu příliš pádlování, hlavně když zafouká proti.
S tím pádlováním a čistou vodou jsme to věděli dopředu, krása okolní přírody nás zaskočila. Přemíra citového hárání hned na úvod? Jenže řeka Rurzyca v SZ Polsku je prostě dílo boží.
U pana Krzyszka v půjčovně se nakládá Traper. Zleva reprezentant, Horal a Krzysiek.
A totok se pojede - 20km úsek řeky Rurzyci, z toho první polovina přes 4 jezera. Mapka je trochu disproporční. Btw. namiot je polsky stan.
Však se také 20km trasa přes čtyři jezera od roku 1993 jmenuje úsek Jana Pavla II.Vodák Karol Wojtyla se po Rurzyci plavil v červenci 1978, tehdy ještě jako kardinál. Na papežský stolec dosedl v říjnu téhož roku. U jezera Krępsko Średnie je na památku největšího Poláka historie Papežský kámen (Kamień papieski).
Žlutozelený vozový park - vlevo v popředí Traper, vpravo v popředí Solo.
Pavča Koukolíčková napřed simulovala s dlahou (nechala si ruku ve spáře), ale pak se zjistlo, že to jde i bez ní.
Prodloužený víkend na řekách SZ Polska - Rurzyci, Piławě, Drawě nebo třeba Korytnici - na pomezí Západopomořanského a Velkopolského vojvodství je z hlediska poměru cena/výkon dobrá volba. Ze 480 km z Ústí nad Labem do města Piła to z více než poloviny střihnete přes Německo a těch 200 km po polských tankodromech nějak překlepete. Ty řeky za to stojí.
Začátek spływu kajakowego vede touto strouhou.
Warm-up před startem.
Strouhu přepažují různá stébla, ale žádná Ploučnice to není.
Lodě s sebou nemá smysl vozit, v oblasti je hafo půjčoven, v nich převažují kajaky. Loď, pádlo i vesta stojí na den okolo 30 zlatek, což je zhruba 180 korun, tedy o dost méně než u nás. Poláci jezdí hlavně na deblkajacích, kterých jsou plné půjčovny.
Na začátku jezera Trzebieszki - první vodní plochy na trase - hnízdila labuťka.
Německý vodák Helmut Papagei s labuťkou.
Buničina s Pavčou (ne)pádlují přes jezero Trebieszki.
Půjčit si singla ale může dát trochu shánění, protože ty někde nemají vůbec nebo jich je jen pár kousků. Dobré půjčovny mají na svých stránkách pod heslem Sprzęt (vybavení) typy lodí, které nabízejí. Málokdy ale uvádějí, kolika kusy daného typu disponují. Stačí se ovšem zeptat přes mail, Google Translator je mocný pomocník :-)
Tašovský horal Tomáš Groh letos změnil frizúru z vrabčího hnízda na patku namlouvačku. Hairdo ovšem nic nezměnilo na jeho instinktech přírodního muže.
Pavča je kajakářskou novickou, ale šlo jí to pěkně.
V půjčovně Kajaczki Piła ve vesnici Dobrzyca, severně od města Piła, měl Krzysztof Stadnik přesně to, co jsme potřebovali. Čtyři stabilní kajakobagry - 2 ks Aquarius Traper a 2 ks Rotomod Solo. Za třídenní zapůjčku chtěl pan Krzysiek (domácky Kryštof) 80 zlatek a dvacku ještě za špricku pro Solo. Špricku (polsky taky hezky německy fartuch) jsme vzali kvůli případným vlnám na jezerech.
Buben od pračky slouží zřejmě jako vezírek.
Vjezd na druhé jezero - Krępsko Górne - a cedule ohlašující 2,5 km pádluňku.
Pavča a Buňka vjíždějí na druhé jezero.
Pan Krzysiek nám i vyradil i dva pěkné úseky na Piławě a půjčil i průvodce na místní řeky. Doprava lodí za 9 kaček za km už taková hitparáda nebyla, ale tříhrnek hravě pobral džunky na střechu a stop je v Polsku brnkačka.
Tříhrnek s kocábkama na střeše + dreamteam: zleva Pavča, Reprezentant, Buničina a Tašovský Horal.
Buničina obdivuje žluté stulíky.
Rurzyca se obvykle jezdí od hospody ve vsi Trzebieszki, i když se dá jet i 5 km nad ní. Na začátku je to jen strouha, která se ale vzápětí rozvine do 1 km dlouhého jezera Trzebieszki. Dál to jde v podobném taktu - strouha, jezero, strouha, jezero. Dva prostřední 2,5km kousky - jezero Krępsko GórneaKrępsko Średnie - byly už jinší šajba. Jak zadulo proti, byl jeden rád, že vůbec jede dopředu.
Pasáž mezi druhým a třetím jezerem okouzlila.
Long way to go.
313. kayak fleet.
Na středním rybníčku jsme se šli podívat na Papežský kámen, který skoro náhodou objevil tašovský horal. I když leží ve světlém boru, výhled z vody na něj zakrývají nějaké tůjky. Každopádně pěkný svačinka-point, ale jeli jsme dál.
Buničina a Horal u Papežského kamene.
Kříž a fórek s pádly. Rozdíl mezi pádlem a veslem Poláci neznají. Je to jednotně wiosło.
Cedule a tůjky, které Papežský kámen z vody dokonale maskují.
Borovička nakloněná nad jezero lákala k výstupu do koruny.
Další jezero Dąb bylo posledním na trase. Jeho přejezd provázelo kručení žaludků, reptání mužstva hlady a vyhlížení místa pro oběd. Po kilometru pádlování jsme na konci Dąbu projeli rákosím a byl tam flek jak lusk - viz filmík. První půlka splutí po stojatých vodách jezer dala celkem zabrat.
Ještě projet rákosím a je tu...
...odměna za překonání čtyř jezer - konečně oběd
Podávaly se krevety a uzený pstruh.
Buničina pluje borovým lesíkem.
Viditelnost dobrá.
Pak už se řeka trochu rozběhla, na dně se střídaly traviny, na hladině stulíky a jakýsi vodní ananas. Horal pozoroval ryby, poznal plotice. Na 5. km jsme podjeli dva mosty, na jednom z nich objevil všímavý Tašovák navrtané chyty.
Most na 5. km s umělými chyty.
Jsou tu vysekané i přišroubované chyty.
Na konci úseku se říčka trochu zúžila a chytla větší švunk. Ale jen na chvíli. Pak už jen přenášení kolem pstruží farmy v Krępsku, kde se Rurzyca vlévá do řeky Gwdy,a 400 m do cíle u vodní elektrárny. Necelých 30 km stopem pro auto jsem dal za hodinu i s návratem k lodím. Den ale ještě neměl skončit.
Železniční most na 5. kilometru a průjezd jeho tunýlkem.
Přenášení u pstruží farmy v Krępsku.
Velký znalec polských řek Honza Pokorný (díky za pedagogické vedení) doporučuje dát si při sjíždění polské řeky čestvou pečnou rybu, kterou tu nabízejí na každém rohu. Objednaný prstruh za 120 Kč byl super, jako "nádivku" měl lahodně opečenou cibulku.
Debužírování na konci dne. Pstruh = polsky pstrąg = čti pstrong. To be strong eat everyday pstrong!
Bratrstvo pstruží pracky: Zelenáček, Růžovka a Modrák.
Menší zádrhel ovšem nastal, když si dámy usmyslely, že se k rybě hodí bílé víno. V knajpě ho měli na poličce otevřené, při pokojové teplotě a prodávali ho na váhu (!). Když se Buničina zeptala, jestli mají víno studené, pani za barem povídá, že ne, ale že jí může do vína hodit kostku ledu...
Když někomu řeknu, že jedu na vodu do Polska, obvykle na mě nevěřícně kouká. V Polsku na vodě zas nevěřícně koukám já. A že je na co!
Žádné komentáře:
Okomentovat