Profil Karla Běliny v MFD 1999: Horolezec z Povrlů má na svém kontě tisíce prvovýstupů

Profil Karla Běliny jsem spáchal v roce 1999, tehdy jako editor severočeského vydání MF DNES. Dostal jsem na to celou stranu, což by se asi dneska (2019) jen tak nepodařilo. Je to teda vykopávka, ale budiž to jen důkazem, že se na klasiky nezapomíná... Přihodil jsem tři fotky s Mistrem, které jsem dohledal v archivu. Původní zalomení je ZDE.

Povrly - Jen málokdo by v prošedivělém muži asketické postavy z Povrlů na Ústecku hledal jednoho z nejúspěšnějších skalních lezců v Čechách. Dvaapadesátiletý Karel Bělina však svými výkony snadno strčí každého do kapsy. Na svém kontě má totiž neuvěřitelných tři a půl tisíce prvovýstupů především v pískovcových skalách na severu Čech.

Lezení po skalách učarovalo mladému Bělinovi počátkem šedesátých let. "Byli jsme s bratrem v Dolním Žlebu na Děčínsku a poprvé jsme viděli horolezce. Moc se nám to líbilo a hned jsme to zajeli do skal v Tisé zkusit s prádelní šňůrou. Potkali nás horolezci a hrozně nám vynadali," líčí své začátky Bělina.

ZE ZAČÁTKU MLADÍK DOSTÁVAL TVRDÉ LEKCE

Ambiciozní mladík se rozhodl, že se přihlásí do jednoho ústeckého horolezeckého oddílu. "Na vývěsce jsem si zjistil, kdy mají schůzi. Ze začátku se mě snažili odradit a říkali, ať přijdu za týden. Já si ale vydupal, že mě vzali do skal hned. Jeli jsme na víkend do údolí Roklice u Holan. Vylezl jsem sice osm cest, ale daly mi zabrat. Z kloubů mi potom kapala krev," vzpomíná Bělina.

Setkání Kodla a JayKaye v ústeckém Globálu, cca 2016.

Nováček dostával od zkušených borců někdy až drastické lekce. "Jednou jsme s bratry Kolínkovými přelézali z vrcholu jedné věže

na druhou. Byla mezi nimi dost velká mezera, která se překonává takzvaným přepadem. Při něm je horolezec jištěn a nejprve doslova přepadne rukama na protější skálu, kde se chytí, a potom přeleze i nohama. Já jsem to tehdy moc neuměl a trochu váhal. Kolínkové, kteří už byli na druhé straně, mně řekli, že jestli nepřepadnu, až napočítají do tří, strhnou mě lanem dolů. Svůj slib splnili, já jsem vmžiku letěl vzduchem a rozplácl se nosem o skálu," směje se horolezec.

Bělinu čekaly ale ještě krušnější chvíle. Hned další rok na jaře 1963 se přihlásil na oddílový zájezd do Tater. Osmnáctiletý elév se dostal do rukou jednoho z nejlepších českých horolezců té doby Jaroslava Mlezáka. Jejich prvním společným výstupem byla těžká cesta na Svišťový štít, jejíž zdolání zabere podle horolezeckého průvodce asi dvanáct hodin.

"Dostal jsem tam pekelně zabrat. Námahou a vysílením jsem přestal vidět a Mlezákovi potom chlapi na chatě vynadali, že to se prý s nováčky, kteří lezou tři měsíce, nedělá. Říkal jsem si, že už nikdy nepůjdu lézt, ale třetí den jsem to už nevydržel a vyrazil do skal."

O rok později podnikl Karel Bělina svůj první prvovýstup s děčínským horolezcem Rudolfem Zabilkou. Tehdy ještě jako druholezec, který má výhodu, že mu nehrozí pád, protože ho prvolezec jistí seshora lanem. K prvovýstupu na prvním konci lana se odhodlal o dva roky později v roce 1966. Objevování nových cest na skalách se od té doby Bělinovi stalo drogou.

SKALNÍ PRVOVÝSTUP NENÍ ŽÁDNÁ HRAČKA

Udělat prvovýstup na pískovcových skalách je poměrně náročné. Vyžaduje nadšení, čas, odvahu i zkušenosti. Platí pro něj přísná pravidla, která se zrodila před více než sto lety v Sasku. Jejich porušení má většinou jen dva důsledky - zrušení cesty a opovržení ostatních horolezců.

Prvovýstupce musí začít lézt od země, aniž by si cestu předem prohlédl ze slanění a vytipoval si, kde se bude jistit. Když dosáhne místa, kde může založit jištění, použije buď smyčku s uzlem na konci, kterou vloží do spáry tak, aby se uzel zaklínil a smyčka nevypadla, nebo použije nějakého skalního hrotu, kolem kterého ji obmotá. Do smyčky pak zapne karabinu a do té lano, a tak se před dalším pohybem vzhůru zajistí před dlouhým pádem. Pokud ale přirozené místo na jištění nemá, musí zatlouci kruh, což je masivní skoba s okem. Kruh již ve skále zůstane natrvalo a k výstupu jej používají i jiní lezci.

K ZATLOUKÁNÍ KRUHU SE HODÍ HLAVA I ZUBY

Právě zatloukání kruhu je kořením každého prvovýstupu a Karel Bělina v něm dosáhl nevídaného mistrovství. "Napřed do skály jen několik centimetrů hluboko zatluču kladivem krátký ocelový vrtáček. Okolo něj ovážu slabou smyčku, do které zapnu horolezecký úvazek a opatrně se posadím. Potom mi jistič pošle po laně tašku, kde je majzlík kruhového průřezu, takzvaný rourák, kruh a olovo. Majzlíkem vysekám díru, vložím do ní kruh a utemuji ho olovem," popisuje Bělina.

Při osazování kruhu se často stávají kuriozní situace. "Když zatloukám vrtáček, musím se jednou rukou držet. Vrtáček má ale občas špatný sklon, takže je nutné jej podepírat hlavou nebo držet v zubech a při tom do něj bušit kladivem. Musím ho zatlouci alespoň pět centimetrů, abych si do něj mohl sednout," líčí s úsměvem ve tváři.

Fróna a Kodl montují lano na ferratě Poustevna v Mirkově.

Jednou se vrtáček i s horolezcem z Povrlů vytrhl. "Spadl jsem i s taškou plnou kruhů. Kromě příšerného rámusu, jak o sebe železo cinkalo, se ale nic nestalo. Do místa, odkud jsem vypadl, jsem zase dolezl a cestu dodělal."

Kruhů a olova Bělina při prvovýstupech spotřebuje velké množství. "Kruhy mi vyrábí jeden kovář, který také sám leze. Olova jsem měl ještě donedávna na dvoře sto dvacet kilo. Přivezl jsem si ho z Německa, ale hned jsem ho spotřeboval ve skalách. Sleduji také, kde se bourají staré domy, protože v nich se vedla voda olověnými trubkami. Pokouším se tam nějaké získat."

Karel Bělina je lezením doslova posedlý. Ve skalách tráví takřka všechny volné víkendy a občas si sem odskočí i po práci. Jen tak mohl za život stihnout tisíce výstupů. "Nejvíce jsem jich stihl koncem šedesátých let. To jsem cesty doslova sázel jak Baťa cvičky. Například Ostrov u Tisé byl tou dobou nepopsaná tabule. Rušilo se tu hraniční pásmo a výstupů tu bylo minimum. Po práci jsem vzal spolulezce, nasadil batoh, sedl na motorku a jeli jsme. Ve skalách jsme kruhy zatloukali leckdy až do tmy," vzpomíná.

Právě v Ostrově Bělina vylezl nejvíce prvovýstupů, ze sedmnácti set si jich připsal nadpoloviční většinu. Své výstupy si pravidelně a velmi pečlivě eviduje do sešitů, kterých za více než třicet let své kariéry popsal jedenáct.

K NÁZVU CESTY POMŮŽE I KURIOZNÍ HISTORKA

Tři a půl tisíce nových cest znamená i tři a půl tisíce nových názvů, protože každý horolezec má právo si svůj výstup pojmenovat. "K názvu cesty dojdu různým způsobem. Někdy si čtu knížku a zaujme mě nějaké pěkné slovní spojení. Hned si ho poznamenám a časem ho použiji v názvu některé cesty. Jindy jméno výstupu vyplyne z nějaké historky, která se stala v mém okolí," popisuje Bělina.

Snad nejveselejší příhoda se pojí s výstupem pojmenovaným Dědeček tátou. "Před dvěma lety se naší dceři narodila holčička a já se stal novopečeným dědečkem. Mé ženě bylo tehdy pořád špatně a stěžovala si na bolesti břicha. Měl jsem strach, aby neměla nějaký nádor, tak jsme zašli k doktorovi. Lékař ji prohlédl a asi za dvě minuty pro mě poslal sestru. Cestou do ordinace jsem se potil hrůzou, ale lékař mě posadil k nějaké obrazovce, na níž se něco hýbalo. Byla to naše sedmiměsíční dcera, o které jsme ani já, ani moje žena neměli celou dobu žádné tušení.

Na počest této události jsem pojmenoval jeden svůj prvovýstup Dědeček tátou."

HOROLEZEC NEUSTÁLE HLEDÁ PANENSKÉ SKÁLY

Bělina se neustále pídí po nových skalách, kde by mohl udělat prvovýstup. V pískovcových oblastech poblíž svého bydliště už v posledních letech možnosti vyčerpal, a proto vyráží na spanilé jízdy do vzdálenějších končin. "Onehdy mi zavolal můj kamarád, který se přestěhoval z Ústí do Prachatic, že je poblíž jeho domu pěkná skála. Řekl jsem mu, že hned přijedu a podíváme se, jestli tam nejsou nějaké mezery či nedostatky. A nedostatky tam byly. Skála byla doslova panenská a my jsme na ni udělali několik pěkných cest. Už jsem si nakreslil i jejich plánky," vypráví nadšeně Bělina.

Karel Bělina (vpravo) a jeho ferratové veledílo na Pastýřskou stěnu v Děčíně.

Po pádu komunismu také jezdí často lézt do Alp, kam se v minulém režimu dalo vycestovat jen obtížně. "Snažím se je navštěvovat alespoň čtyřikrát za rok. Už jsem tam vylezl docela dost cest," řekl. Bělina léta dělal správce skal v různých oblastech. Vyměňoval na věžích a masivech staré kruhy, uklízel plechovky a staral se o to, aby na skalách byly vrcholové knížky. "Do knížky, která bývá na vrcholu skály v měděném pouzdře, se zapisují horolezci, již sem vylezli. Na Sokolí věži v Rájci u Tisé je dokonce předválečná vrcholová knížka. Byla ale ve špatném stavu, tak jsem ji nechal vysušit a znovu svázat."

Horolezec investuje do svého koníčku takřka všechny vydělané peníze. Za nové kruhy, desítky horolezeckých průvodců a jiné vybavení utrácí tisíce korun. Občas se zdá, že žije jenom lezením po skalách a běžné starosti jdou mimo něj. Své ví i jeho žena Miluška. "Jednou za mnou Karel přišel, jestli bychom neměli dát naši dceru do deváté třídy. Vysvětlila jsem mu, že to asi nepůjde, protože již navštěvuje druhý ročník střední ekonomické školy," dává k lepšímu Bělinova manželka. "Onehdy byl manžel doma sám a cisterna nám přijela vysát septik. Nevěděl ani, kde je," dodala s úsměvem.

Text a foto: Papouš