3. 7. 2011

Slovensko - túry, krach vody a památky

Místo: Slovensko
Demänovské jeskyně jsou jako "mokrá" varianta celkem přijatelné řešení. První den Slovakia PWN Tripu 2011, v sobotu 3. 7. 2011, totiž pršelo až běda a původní plán - kajak na Dunajci - byl odložen na později.



V Demänovské dolině v Nízkých Tatrách u Liptovského Mikuláše je přes 30 km dlouhý jeskynní systém s podzemní říčkou s kořalkózně změnícím jménem Demänovka (kořka to vopravdu je). Z něj jsou přístupné dvě díry - Demänovská ľadová jaskyňa a Demänovská jaskyňa slobody. Vlez 7 € / hlava do každé z nich je mírně odrazující, ale vyplatí se. 
Cencúle v DLJ.
Mačky a pikle by bodly.
V ledové jeskyni je kvůli chladnému klimatu menší krápníková výzdoba, ale prostory překvapí svou velikostí. Led se tvoří v její neodvětrávané části. Původně jsem dumal, že by Ledovka stačila a že Svoboda bude asi její pohublejší ségra. Chyba lávky!
Svoboděnka je o dost větší a bohatší na krápníky, navíc kus trasy vede podél podzemní větve Demänovky. Na kajaku by to šlo, jen je na říčce dost přenášení. Určitě by se ale dala jet povrchová část toku, podél kterého vede cesta spojující obě jeskyně.
DJS.
Another DJS.
Krapoše a voda.
Parkovné 5 € u každé z jeskyní jsme pořešili pohodlným stáním u silnice cca 300 metrů nad Ledovkou. Mnohem nehoráznější poplatek 10 € za focení v každé z jeskyní většina lidí obchází tak, že nic neplatí a zvesela fotí. Staropramen u stánku pod Svobodou za akceptovatelné 1 €.
Rozpočtová opatrnost u jeskyní umožnila návštěvu bazénu s termální vodou a skluzavkami. Do Tatralandie u přehrady Liptovská Mara jsme dorazili po 17. hodině, ale i tak byl vlez za mastných 14 €. Tobogany tu ovšem mají pěkné - na Black & White to dává géčka, že to skoro tahá plomby, při pohledu z vršku U-rampy Boomerang Raft Ramp jsem se málem posral.
V Tatralandii je 29 skluzavek. Dost na to, aby byl jeden votlučenej jak píšťala.



Véča v liptovsko-mikulášské taverně Atlas (doporučila kolegyně z práce) byla příjemnou tečkou za propršeným dnem. Zdejší halušky se špenátem, které si dala Buňolda, byly lehké a výborné. V dalších dnech už si Buničina objednávala už jen klasické verze tohoto bůh-ví-proč-oblíbeného jídla - bílou hmotu plavající v omastku. Halušky z mého black listu nezmizely ani tentokrát.
Taverna vlastně nebyla úplně definitivní tečkou za prvním dnem tripu - večír jsem při bivaku u přehrady na Černém Váhu dostal od ženy nováčka v dlouhé linii poztrácených Swiss Army Knives. Novej wengřík je krasavec červená.
Suchá Belá.
Sud na žebři.
Buničina pod wasserfallem v Suché Belé.
Pondělní program byl bruslo-klimbózní a další den jsem zkonzumovali slovenskorajskou klasiku: túru Podlesok - Suchá Belá - Kláštorisko - prielom Hornádu - Podlesok. Žebře, stupačky i výběrčí 1,5 € / hlava za vstup do národního parku nás pěkně vysosly, ale krajinotvorně je výlet famózní. Večer přejezd k Dunajci.
Dežo Lakatoš.
Kartuziánský klášter na Kláštorisku.
Pamětní deska dr. Zvonka Burkeho.
Buničina si prolamuje hrb nad Hornádem.
Na Dunajci bohužel opět chcalo a jízdu pltí už Buničina absolvovala. Vor mě nelákal a Buničině se zase nechtělo pádlovat v dešti. Koukli jsme na dva kajaky - krasavce opřené o budku místní půjčovny a vydali se napříč Slovačí do dalšího highligtu tripu - zámku Bojnice u Prievidze.
Sklad pltí u Dunajce.
Dřevěné segmenty se spojí ve vor a na přídi ozdobí chvojím.
Tytok krasavci byli nachystáni pro nás. Pršelo, takže příště.
Bojnice mi přišly jako slovenské Konopiště. Poslední majitel Ján Pálffy zámek na přelomu 19. a 20. století komplet přestavěl a bohatě vybavil uvnitř. Hlavně řezbářské práce v interiéru jsou lahůdka. Návštěvou Bojnic vlastně začala kulturní část tripu, kterou jsem dorazili ještě návštěvou hradu v Trenčíně a Pohodou 2011.
Bojnice.
Ján Pállfy z Bojnic byl vatař a nechal si postavit pozlacenej strop.
Zámecká kaple a bojnický oltář. Originál je o místnost vedle. BTW. celkem zajímavej kousek - full story ZDE.
Pod bojnickým zámkem je travertinová jeskyně...
...a šachtička vede až na zámecký dvorek.
Trenčínský hrad je gigant. Interesante je, jak stavěli jeho věž: původně tam stála románská, tu použili a obestavěli jí novou a vyšší.
Něco pro ředitele EC: ten osel po Sudově levici se jmenuje Miki.
Jedna z mohutných zdí na hradě hrozila skokem do údolí, tak ji v roce 2005 rozebrali.
Text: Papouš
Foto: Buňka a Papouš

Žádné komentáře:

Okomentovat