30. 5. 2008

Poprvé v jeskyních v Labáku

Místo: Labská Stráň, Česko
Jednoho jarního dne přišla zpráva, že ústecký horolezecký oddíl Spartak pořádá výpravu do jeskyní u Labské Stráně za Děčínem. Nejsem jeskyňář, v tomhle typu jeskyní jsem ještě nikdy nebyla, a navíc trpím mírnou klaustrofobií. Přesto jsem se rozhodla, že se akce také zúčastním. Řekla jsem si: “Překážky se mají překonávat, aspoň si to vyzkouším, jestli je to sport pro mě.”



Danča Drobná "hraje tetris s vlastním tělem" v jeskyních v Labáku.
V sobotu 12. dubna 2008 ráno jsme pod vedením skalního a jeskynního matadora Míry Rady vyrazili směr Labská Stráň. Míra nás dovedl ke vstupu do první jeskyně – Loupežnické, kde je pěkný velký převis i s ohništěm. Navěsili jsme na sebe potřebné náčiní, rozdělili se na dvě skupiny a vydali se vstříc novým zážitkům. Naše skupina byla ve složení Míra Rada, Ivana Ivík Kubešová, Danča Drobná, Martin Matěj Matějka, Petr Píďa Vítek a já.


Hned na začátek nás čekal super "nástup". Bylo to zhruba 20 metrů slanění úzkou skalní průrvou někam do pekla. Pod zadkem nic, tma jako v pytli, člověk neví kam jede a kde skončí. Zážitek!!!
Pavla Koukolíčková (autorka článku) při slanění do Loupežnické jeskyně.
Dál se postupovalo celkem dobře. K mému překvapení jsme se neplazili celou cestu po břiše a v bahně, ale procházeli prostory, kde se člověk mohl celkem neomezeně hýbat. Poprvé jsem se zarazila až ve chvíli, kdy se Míra zastavil a ptal se, kde je Tryskáč (Jan Tříška) a jestli někde nevidím šipku. Po chvilce z něj vypadlo, že asi zabloudil!!!
Míra Rada při zápisu do jeskynní knihy. Ač starý jeskyňář, mírně bloudil. Nebo to aspoň předstíral.
Naštěstí Tryskáč, který vedl skupinu č. 2, se dostavil během chvilky. Ujistil nás, že nebloudíme a vyrazil neohroženě kupředu. Jediné kritické místo Loupežnické jeskyně je až na jejím konci, kde konečně došlo na ono očekávané plazení po břiše a skládání těla do různých nepravděpodobných poloh. Naštěstí se jednalo jen o 2 metry, takže můj výsledný dobrý dojem to nemohlo narušit.
Prostory jak v egyptské hrobce.

Pytlácká jeskyně a rada zlosyna Tryskáče

Jako druhou jsme si střihli Pytláckou jeskyni, která měla vstup hned na konci Loupežnické jeskyně. U vchodu jsme se potkali opět s Tryskáčem, který z ní už vylézal a velice bodře nám poradil, abychom si sundali sedáky, že je tam jedno super úzké místo, kterým se s nimi neprotáhneme. Poslechli jsme, hlupáci.


Pavla Koukolíčková ve vchodu do Pytlácké jeskyně.

Jeskyňka byla krátká a úzké místečko se objevilo hned záhy. Všichni jsme se úspěšně a bez větších problémů protáhli a pokračovali. Kam? No přeci ke zhruba čtyřmetrovému slanění!!! A ejhle, nemáme sedáky. To znamená slanit jen tak, opřít nohy o skálu a ručkováním se pomalu sunout dolů.
Ivana Ivík Kubešová na první pohled klame dětskou tvářičkou. Ve skutečnosti je to ale dračice, která má za sebou i několik prvosestupů do jeskyní na Sněžníku.
První šel Míra, ten si chytře sedák nechal, takže vše proběhlo O.K. Druhá na řadě jsem byla já. Takže vzhůru dolů! Hlavně pomalu. Jenže ono se to snadněji řekne, než provede. Samozřejmě se mi to rozjelo a spáleniny na dlaních byly na světě. Proklínala jsem Tryskáče a sebe, že jsem takové nemehlo. Ostatní už byli po mém zážitku opatrnější. Cesta zpátky byla sice celkem silově náročná, ale už ne tak bolestivá, alespoň pro mě.
Jeskynní kniha.

Krakonošova jeskyně

Další jeskyní, kterou pro nás Míra vybral, byla Krakonošova. Tentokrát jsme si hned na začátku užili trochu toho bahýnka, viděli pár roztomilých pavoučků a našel se i netopýr, bohužel jen mrtvý.

Pan domácí. Tenhle netopýr je starej manekýn. Před léty se nechal fotit na titulní stránku CAO News.

Doplnění 5. 6. 2008: Na fotce je vrápenec malý, což není netopýr, ale letec (=příbuzný netopýra). Hance Urbanové z Horce děkujeme za upřesnění.
Po krátkém průlezu nás čekalo opět zhruba 6 metrů slanění (tentokrát se sedákem), pak už jen průlez štěrbinkou a byli jsme v celkem prostorné místnosti na konci. Takže jsme se zapsali do knížky a vzhůru na povrch. Protože nás bylo 6, museli jsme lézt postupně a čekat, až zmizí ten před námi. Šla jsem čtvrtá.

Čekala jsem na svou chvíli s Martinem a Petrem v oné prostorné místnosti, povídali jsme si, byla pohoda. A najednou to přišlo. Neodbytný pocit úzkosti, že je tam málo místa, že se špatně dýchá, že tou štěrbinou zpátky už neprolezu a že už se nikdy nedostanu nahoru na světlo. Bojovala jsem s tím asi 10 minut a snažila se nedat nic najevo. Asi se mi to dařilo, protože kluci zůstávali veselí.


Matador Míra Rada v akci. Na sedm a půl křížku docela svižné.

Pak přišla má chvíle. Rozdýchala jsem se a pustila se do toho. Štěrbinou jsem se samozřejmě protáhla. Zato cesta nahoru nebyla tentokrát tak jednoduchá. Obsahovala zhruba čtyřmetrový úsek, kde jste se sunuli nohama opřeni o jednu stěnu, kousíčkem zadku o druhou, pod vámi 6 metrů díra a jištění prakticky žádné. Pěkný adrenalin. Důležitým výsledkem ale bylo, že pak už jen kousek a byli jsme venku! Já v tu chvíli věděla, že to byla pro dnešek moje poslední jeskyně, protože ten příšerný pocit dole mi na jeden den stačil.

Mírův zásek a finále s jelením gulášem

Míra s Ivčou a Dančou vlezli ještě do Netopýří jeskyně. Jaké štěstí, že jsem tam nešla s nimi. Míra se při výlezu v jedné díře zasekl a nemohl ven. Naštěstí se venku, kde jsem na ně čekala, objevil Tryskáč i jeho skupina a pomohli mu ven.
Skupinové foto. Zleva Martin Matěj Matějka, Petr Píďa Vítek, Ivana Ivík Kubešová, Pavla Koukolíčková (v bílé helmě) a Danča Drobná.
Po tomto zážitku a také vzhledem k času jsme se rozhodli, že naši výpravu ukončíme a vydali jsme se k autům. Vydařený výlet jsme zakončili opravdu stylově – cestou domů jsme se stavili v mysliveckém restaurantu U Lexů v obci Kámen, kde jsme všechno probrali nad výborným jelením gulášem.
P.S. Co myslíte, bude jeskyňaření mým oblíbeným sportem?
Text: Pavla Koukolíčková
Foto: Martin Matějka a Petr Vítek
Článek původně vyšel na EC.

Žádné komentáře:

Okomentovat