2. 1. 2013

Nízké Taury 2013 - Lopa mezi dešti a smrčky

Místo: Öblarn, Rakousko
Po vánoční žranici vzali jsme skialpy a opustili světnici. Tato akce se udála 2. 1. - 5. 1. 2013 v oblasti Nízkých Taur - Rottenmannské a Wölzské Taury

Sehnat někoho na skialpy o vánoční čas je problém, a tak jsme se s Pavlem Novotným zkontaktovali přes inzerát. O půl sedmý jsme vyrazili z Prahy, 400 km zabere 6 hodin jízdy. Cestou to vypadalo, že jaro je tu, chyběl nám spíš slamák a plavky. 



Berghaus i.d. Walchen (985 m) 
O tepelný komfort se tu starají kachlová kamna. 
Z Öblarnu na chatu Berghaus i.d. Walchen (985 m) je to ještě kousek po neupravené cestě zmáčklé mezi potok a sypající se půdoskálu. Cestou je nutný si vyzvednout klíčky v Öblarnu u Frau Stieg. Nám se na to podařilo zapomenout, tak jsme si cestu soutěskou dali dvakrát. 

Berghaus i. d. Walchen je samoobslužná chata - členové AV 14 €/noc, 11 € ve winterraumu, nečlenové 17 €. My měli pokoj pro 4 (palandy), parádní kachlový kamna (dřevo k naštípání bylo k dispozici venku), linku, kávovar, stolek, topení, teplou sprchu. Dobrý je vzít si redukci na zásuvku, když si dovezete vlastní rychlovarnou konvici. Večer jsme dali grog a groggy padli na postel.


Palandy s mocnými žebříky. 
Jídelna. 
Za kuropění jsme vstali optimisticky jako děda Lebeda a Jája, v klidu posnídali, zabalili "sakypaky" a vyrazili přímo od chaty na lyžích na Hangofen (2.056 m). Cesta vedla lesem poměrně širokou stezkou, na chvíli se napojovala na silnici. Jako správní terénní lyžaři jsme to brali po svahu mezi zatáčkama.

Místy byl sklon tak příkrej, že jsem poničila pár smrčků, kterých jsem se chytala. Takhle bychom nikam nedošli, a tak mi Pavel zapíchával hůlky za lyže a to byl konec zpátečnické Lopatky. Došli jsme ke statku a odtamtud za mírně stoupající zasněženou loukou byl vidět náš cíl. Milé, asi po hodině a půl šlapání.


Začátek túry na Hangofen (2.056 m). 
Lapací smrček. 
Počasí celkem přálo, jen odpoledne mírně sněžilo. Po louce následoval úsek lesem mezi smrčky, pak plató a vrcholový hřebínek. Na něm se ale naši předchůdci otočili a jeli dolů. Šli jsme dál po hřebínku, což šlo asi tak 100 m pod vrchol. Svah byl dost prudkej, na kopci převěje, takže otočka zpět a že půjdeme zprava. Pavel to sjel s elegancí horského barda, já ve stylu koulelo se, koulelo. 


Zkusili jsme i druhou výstupovou cestu, ale ve 3 odpoledne jsme to otočili 100 výškových metrů pod vrcholem, abychom se vrátili za světla. Jako sjezdařský neumětel jsem si dříve myslela, že čím větší sklon, tím vyšší obtížnost. Opomněla jsem však faktor SMRČKY. Když jsem to viděla, v paměti mi vytanula věta "Včil jsme v řiti, včil jsme v řiti". Na chatu jsme dorazili v 5 večer. Deja vu s grogem, groggy padnout na postel, ale stálo to za to.


Cestou na Hangofen.
Bylo pod mrakem, trochu sněžilo, ale šlo to.
Ráno jsme chtěli vyrazit na Gumpeneck (2.226 m), ale pršelo jak přes cedník. Vyrazili jsme do Donnersbachwaldu, že aspoň budeme šoupat po sjezdovce. Tam lilo jako z konve a lavinovka byla 2 - 3, já jsem si navíc zapomněla pásy - v tomto pravá blondýna. Nicméně jsem se tak narodila, a tak se s tím peru celý život. Vzala jsem lyže na záda a ťapala ve sněhu.


Vyrazili jsme i za této mizérie směr Grösses Bärneck (2.037 m). V 1.200 m už nepršelo, ale sněžilo, šlo se o to veseleji. Pavel na mě čekal, poněvadž má chůze připomínala křivku EKG - chvíli jsem byla vidět, chvíli jsem se bořila po pás. Odhadem v 1.700 m jsme to zabalili, cestou se stavili na chatě na weizenbiera a sešoupali to do deště k autu.


Naši předchůdci. 
Trochu pršelo, cesta z chaty byla divoká. Pohled z auta, t.č. ještě na silnici. 
Cesta z Öblarn na Walchen chatu se kvůli dešti stala ledovou plochou, stačilo jen nasadit brusle. Půl kilometru od chaty jsme zabruslili do škarpy. To byla ta veselejší varianta, druhou byl potok. Začala dvouhodinová groteska, jak v dešti auto vytáhnout. Lítaly lopaty, sníh, Lopatky kolem auta, větve… co se namanulo, ale nic nepomohlo. Řetěz se nám podařilo nandat jen jeden. Doběhla jsem s čelovkou pro pomoc a nás vytáhl jeden místní s typickým pérem na klobouku. Deja vu s grogem, groggy padnout na postel, ale stálo to za to.


Cestou domů jsme se stavili na krátké túře v Totes Gebirge.
Vody teklo hodně.
Ráno zase pršelo a my se rozhodli, že v tomto to nemá smysl, sbalili "sakypaky", vrátili Frau Stieg klíče a vyrazili dom. Cesta do Öblarn byla pestrá, půdoskála se pod tlakem vody začala sypat a kolikrát jsme jen čekali, kdy to na nás spadne. Měli jsme štěstí, jen jsme suť, větve a pařezy v cestě objížděli. Z Öblarnu už měli cestu na vršek uzavřenou.


Lopatka v Nízkých Taurách. 
Cestou na vršek. 
Nedalo nám to a cestou jsme se stavili v Totes Gebirge na malý okruh. Tušili jsme, že je lavinovka vysoká, počasí bylo nanic, ale krátkou 3 hodinovou túru jsme nakonec dali. Do Prahy jsme dorazili chvíli po devátý. Cesta sumárum kolem 800 km, na osobu 660 korun. Počasí nevyšlo, ale my jsme si to užili a líbilo se. Shrnutí - doporučuju pro skialpové estéty a těším se, až tam znovu zajedu.

Info
Nízké Taury Sölktäler- mapa 222 Kompasu, Öblarn (chata AV Berghaus i.d. Walchen - 14 euro na noc pro členy AV, jinak 17, na pokoji vlastní funkční kachlová kamna, dřevo k dispozici i se tam topí, teplá voda neustále, řetězy na auto s sebou z Öblarn do Walchen když zaprší- led a neupraveno), cca 6 hodin cesty s odpočinkem, nafta 700 Kč na 1 osobu tam, cca 400 km, není signál na chatě, velké množství tour v okolí (Hangofen, Gumpeneck...)



Galerie na Rajčeti.
Text: Lopatka
Foto: účastníci zájezdu

Žádné komentáře:

Okomentovat