Sardinie – lezení po perle italského Středozemí I.

Na Sardinii, perlu italského Středozemí, jsme vzhledem k počtu zavazadel a finančním možnostem letos v březnu (9. 3. – 22. 3. 2008) jeli trajektem. Cesta byla dlouhá a já měla mořskou nemoc.

Hanka Nešutová na vrcholu Sardinské věže – Aguglie.

Z přístavu Golfo Arancci jsem se vydali na jih do zálivu Orosei, konkrétně do Cala Gonone, na které jsme předtím dostali tip. Po chvilce ježdění jsme zamířili k nejvýraznější stěně nebo spíše trychtýřovitému amfiteátru ploten pár set metrů nad vesnicí – do oblasti La Poltrona (hned nad tenisovými kurty, asfaltovým hřištěm a dráhou pro minimotorky).

La Poltrona – trychtýřovitý amfiteátr s plotnami.

Nádherné chytovaté plotny s dlouhými i jednodélkovými cestami v obtížnosti od 5a až do 8a. Lezli jsme cesty v levé části centrální stěny, z nichž hlavně ta třetí – Ischitriore 6c+ – krásná, technická a tříhvězdičková stála za to.

Plotny v La Poltrona.

A do třetice La Poltrona.

Druhý den se nám v místním novinovém stánku podařilo sehnat průvodce Pietra di Luna v angličtině a podle něj jsme se po pobřežní stezce vydali do oblasti Biddiriscottai asi 15 minut od vesničky. Leze se přímo u moře na krátkých cestách ve žlutavém vápenci. Je tady asi 46 cest s obtížnosti od 5b. Část z nich je ve stínu v jeskyni.

Biddiriscottai – krátké cesty ve žlutavém vápenci.

Další den jsme se vydali na proslavenou pláž Cala Luna. V létě se tam jezdí loďkou, ale my šli pěšky. Vede tam slušně značená stezka z další krásné pláže a lezecké oblasti Cala Fuili, ke které se dá dojet autem z vesničky Cala Gonone (15 min).

Cala Fuili shora.

Oblázková pláž Cala Fuili.

Hanka Nešutová leze na Cala Fuili.

Na Cala Luna je to ale trošku štreka, tak 1,5 h, takže je lepší vyjít brzy ráno. Myslím, že to stojí za to, protože pláž Cala Luna je to opravdu nádherná, zvláště mimo sezonu. Leze se přímo na pláži v několika jeskyních, na protější straně jsou pak dva bloky s delšími, nepřevislými cestami.

Cesta na pláž Cala Luna trvá 1,5 hodiny, ale stojí za to.

Naneštěstí začal foukat mistrál, což je neuvěřitelně silný vítr s nárazy, které jsou schopny lezení, když už ne překazit, tak alespoň pěkně otrávit. Abychom se před ním trošku schovali, lezli jsme v jeskyních, kde ale se ale obtížnost pohybuje spíše od 6c výše.

Hanka Nešutová, Cala Luna a lezecké sektory.

Další dva dny jsme strávili na skalkách okolo pláže Cala Fuili, kde jsem si začala zvykat i na ten zajímavější konec lana v 5áčkách, 5béčkách a pak i v 5c. Druhý den v poledne jsme se ještě vrátili do Poltrony, kde jsme lezli proslavenou Deutsch Wall od Heinze Mariachera – tříhvězdičkovou cestu se čtyřmi délkami (5c, 5c, 6c, 6a).

V oblasti jsme chtěli ještě nad moře do sektorů El Chorro a jeskyně Millenium, ale nakonec jsme usoudili, že 4 dny v jedné oblasti jsou akorát a vydali se do vesničky Baunei (asi 50 km jižněji). V Baunei jsme hned na začátku odbočili nahoru směr Golgo a San Pietro a hlídali si ceduli označující restauraci Golgo až na šotolinovou, ale dobře sjízdnou cestu. My po ní jeli až na konec, ale pokud nechcete trápit auto, je možné je nechat někde cestou. Dál pak vede značená stezka až na pláž Cala Goloritze a k Sardinské jehle (Aguglia), jak se říká místní dominantě – vysoké vápencové věži.

Aguglia alias Sardinská jehla.

Cesta zabere asi hodinu a neumím si představit, jak to tam vypadá v létě, protože v březnu bylo na sluníčku až nepříjemně horko. Na věž vede asi 15 několikadélkových cest. Obtížnost se pohybuje mezi 6a až 7a+. My si vybrali třídélkovou cestu z nejdelší, mírně ukloněné strany. Omylem jsme pak lezli cestu jinou, která nebyla v průvodci. Ono se řekne následuj nýty… Každopádně to bylo krásné lezení s fantastickými výhledy.

Cestou k Aguglii.

Na vrcholku 1 x 1,5 jsme se cítili jako doma v Ádru. Slanění bylo trošku dramatické, protože naše nové lano od Lanexu s nálepkou 60 metrů měří ve skutečnosti jen asi 54 metrů. To bohužel moc nešlo dohromady s místními štandy.

Sobotu jsme strávili v oblasti Villagio Gallico na druhé straně od vesničky Baunei. Cesty jsou tam krátké a chyty ostré.

Text a foto: Hanka Nešutová

Článek původně vyšel na EC.