Přechod Zugspitze

Výstup na nejvyšší horu Německa Zugspitze (2.962 m n.m.) jsme si naplánovali jako fyzickou přípravu před Mont Blancem. Letos v srpnu jsme vyrazili večer z Ústí nad Labem ve složení Jogurtová, Míra Salaba, Iva Kolorenčová a já. Cestou pršelo, tak jsme se stavili na nákupech v Mnichově a do Garmisch-Partenkirchenu dorazili až odpoledne.

Auto jsme zaparkovali na parkovišti pod lanovkou na Alpspitzi a šli jsme se projít do informačního centra do městečka Grainau (cca 3 km). Obsluha tu už nebyla, ale v budově byl placený internetový automat, kde jsme zjistili to nejdůležitější - počasí. Předpověď vypadala dobře, tak jsme se dohodli, že ráno vyrazíme.

Iva balí před cestou na nejvyšší horu Německa Zugspitzi (2.962 m n.m.)

Cestou k Zugspitze.

Ranní budíček ve 6.45 pro mě jako spáče-až-do-oběda nic moc, ale chtěli jsme vyrazit nejpozději v osm. Auto jsme nechali v Hammersbachu na placeném parkovišti. Odtud jsme se dali cca 5 minut po silnici a pak odbočili vpravo podle  potoka do ústí soutěsky Höllentalklamm. Cesta je značená turistickou značkou směr Höllentalklamm střídající se se směrovkou Zugspitze. Průvodce uvádí náročný výstup, cca 8 hodin.

Soutěska Höllentalklamm.

Iva v soutěsce Höllentalklamm.

Údolím začnete stoupat docela do kopce a po hodince dorazíte ke vstupu do soutěsky, která je placená: pro členy Alpenvereinů 1 € a ostatní 4 €. Pokud nechcete platit, je možné celou soutěsku obejít, ale člověk zbytečně stoupá a klesá a navíc přijde o zajímavý průchod soutěskou. Ta je vysekána ve skále v délce jednoho kilometru podél potoka a z cestičky jsou úžasné pohledy na hřmící vodu v úzké skalní propusti. Po průchodu soutěskou budete docela mokří, ale v létě to je osvěžení.

Cesta přes ledovec.

Pokud se chcete osvěžit vnitřně, můžete využít chatu Höllentalangerhütte (1.387 m n.m.), která je na začátku otevřeného údolí, ze kterého jsou už pěkně vidět okolních kopce. Za chatou přejdete po mostku přes potok a začnete opět nabírat výšku, až dorazíte k prvním ocelovým lanům. Tady to bylo při našem výstupu trochu ucpané, a tak jsme si v klidu oblékli sedáky a posvačili. Po žebřících jsme dolezli až k místu, kde ferata vedla po železných kolících trčících ze skály. Trocha expozice, v průvodci uváděno jako těžké místo, ale vůbec mi to nepřišlo.

Cesta přes ledovec.

Žebříky u ledovce.

Původní tempo pomalu opadlo a na obzoru vykoukl z mraků vrchol Zugspitze. V údolí zmizely poslední kousky  zeleně a začalo stoupání v šutrech. To trvalo naštěstí jen chvíli, pak přišel začátek ledovce. Tady je poslední místo k nabrání vody, tak jsem raději doplnil zásoby. Na chůzi přes ledovec jsme si nasadili mačky, i když bylo kolem druhé a sníh byl měkký. Asi by to šlo přejít i v botách, ale uklouznout bych opravdu nechtěl, protože po strmém svahu by to pěkně svištělo.

Lyžařské středisko na Zugspitzi.

Druhé kritické místo cesty byla odtrhová trhlina mezi ledovcem a skálou. Lidi se tu jistí. Raději jsme zvolili přechod mírně vlevo, tak dvojkovým terénem, a pak jsme se zase napojili i opět na feratu. Pak už to vypadalo tak na půlhodinku na vrchol, ale nakonec to byla asi hodina a něco.

Vrchol Zugspitze (2.962 m n.m.) - zleva Iva, autor článku ve slunečních brýlích, Jogurtová a Míra Salaba.

Münchner Haus na německé části vrcholu Zugspitze.

Vrchol je dosažitelný i lanovkami z německé i rakouské strany, takže byl samozřejmě přeplněný turisty všech národností a barev. Je tu spousta bufetů, restaurace i možnost noclehu. Sedli jsme na terásku hospůdky Müncher Haus, dali si polévku, pivko, koláček. Chata byla plná a předpověď počasí nic moc, tak jsme zamířili ještě týž den dolů k autu.

Vrchol nejvyšší hory Německa je poměrně civilizovaný - vedou sem lanovky z Německa a Rakouska.

Protože mě dost bolela hlava, tak jsem sjel dolů lanovkou za 25,50 € a zbytek výpravy sestoupil přes Rakousko kolem chaty Wiener Neustädter Hütte (2.209 m n.m.) až k jezeru Eibsee (974 m n.m.) . Cesta je to opravdu náročná a po celodenním výstupu je to pěkná dřina. Pěšáci dorazili za tmy kolem 22. hodiny úplně utahaní a nohy jim už přestaly fungovat. Při minulé návštěvě jsme na Zugspitzi přespali a sestup nebyl tak náročný.

Výhled krz mraky.

Tomu, kdo půjde nahoru i dolů za jeden den, bych doporučil vyrazit ještě za svítání. Při dobré kondici se to dá za 13 hodin stihnout. Druhý den se pak při dobrém počasí můžete vykoupat v jezeře Eibsee, což je nejlepší tečka za výstupem na Zugspitzi.

Jezero Eibsee.

Text a foto: Michael Vyleťal

Pozn.: Článek původně vyšel na webu EuroClimbing, zde je znovu publikován s laskavým svolením autora.