Salzkammergut Trophy 2010 - Sup bez krve a po detoxu

Jenom Sup a blb udělá stejnou chybu dvakrát. Uplynulo něco času a 17. července 2010 se opět chvěji s excitovaným pulsem na startu trasy B největšího rakouského MTB maratónu - Salzkammergut Trophy. Aby nebyla nuda, tak nám béčkovou trasu orgáni natáhli na pěkných 119 km a kopcovitost na 3.914 metrů.

Sup na Salzkammergut Trophy 2010.

Kdo touží po pomalé bolestivé smrti, tomu doporučuji trasu A s vydatným poměrem 211 km a 7.175 m. Loňský report z podniku bohužel zhatilo počasí, na hřebenech napadlo 15 cm sněhu a závod byl pořadateli v průběhu ukončen – proměna katalogových bajkerů ve zmrzlý držky s panickou hrůzou v očích a strachem "vo holej" ve mně zanechala hluboký dojem. Jako chabý termoregulačník jsem si s fialovou barvou na rtech též slušně hrábnul na dno a byl rád za předčasný konec.

Po prvním kopci.

Letošní výlet byl kromě vylepšených parametrů trati zpestřen odběrem 0,5 liru krve týden před závodem, přece to nepojedu s plnou výbavou hemoglobinu, že jo. Navíc celý červen a červenec proběhla zodpovědná příprava formou detoxu, a tedy počet opic NULA!!! Suma natrénovaných kilometrů za letošek je slibná, možná 500 :)

Ewige Wand - cesta zadlabaná do skály.

Velmi krátce několik osobních pohnutek. První skoro tisícovkový kopec mě za vlídného dusna zcela vysál a představa v hučící hlavě, že mě čeká ještě 100 kiláků byla zlá. Lepkavý studený pot, důsledek odběru hádám, a mdlobné příznaky nahlodaly vůli dojet a mysl začala laškovat s ručníkem v ringu. Vyzbrojen chemií jsem žalostný stav přetrpěl a na padesátém kilometru se opět cítil zdráv.

Palivo.

Ovšem krutá stojka o pár set metrů dál – takovej ten předkopeček na diagramu – nový letošní bonus, mi vzal naprosto vítr z již povadlých plachet a k úlu v kebuli se přidal ještě stávkující žaludek. Inspirovala mě patrně zvláštní znamení na trati a po pár kilometrech jsem dojel příčinu a zřejmě dalšího černého koně závodu. Pěkně jsme si spolu zablili do alpského roští a v tomto rytmu jsem celý závod nějak dokodrcal do cíle.

Konečně v cíli.

Nevím, jak se to letos povedlo, ale možná pomohla tradiční bouřka s provazy vody, které smyly bolest z tváře – nechť se čtenář pokochá z fotek. Letošní solnohradský trek opravdu bolel. Omlouvám se za mírně blogézní ladění textu, více faktů se dozvíte z předloňského článku.

Profil trati. Pro zvětšení klikni na obrázek.

Náš tým tradičně obsadil třetí místo v soutěži Slowmotion – hodnotí se největší součet účastníků v rámci jednoho týmu, kam mé zadní nohy nakydaly libých 10 hodin a 40 minut času :), a tedy opět nejedu s prázdnou a vyhrávám fešný bajkový kopjůtr. Závod je super, všem doporučuji, příště jedu zase a konečně snad natrénuji :)

Text: Jan Sup Šauli
Foto: archiv Supa