Host tehdy dostával předem připravené otázky z publika. Jeden z papírků s otázkou - týkalo se Mistrova chystaného turné - jsem dostal (asi jako vyhlášenej kokta) i já. Otázku jsem nějak překoktal, Mistr odpověděl. Kladeči otázek ovšem dostávali dvojnásobnej honorář, takže spolužáci si odnesli pade a já tehdá kilo, pokud si dobře vzpomínám.
Vzpomínku jsem napostoval na FB a Evě Jednorowiczové se podařilo záznam Křesla pro hosta najít na Youtube! Moje maličkost se tam objevuje v čase 12:55 na cca 15 vteřin (slávy):
Křeslo pro hosta bylo pořadem komunistické Československé televize, kde kromě lidí, kteří opravdu něco dokázali - jako třeba Karel Gott - vystupovali i nejrůznější lokajové totalitního režimu, např. ZDE. A uváděla ho režimem prověřená hlasatelka Zdena Vařechová, kterou její kolegyně údajně vyštípali z ČST ještě před pádem bolševika.
Níže jsem pořídil přepis pořadu. Otázka 2 je fakt komančskej bizárek, zajímavá je otázka 6, která se týká Mistrových příjmů. Nevim proč, ale vzpomněl jsem si na legendární Miloušův projev na Červeném Hrádku.
Karel Gott, Křeslo pro hosta 1987
Zdena Vařechová: Dobrý večer, vážení přátelé tady ve studiu i doma u televizních obrazovek. Myslím, že v celé veliké rodině televizních diváků bych jen velice těžko našla jednoho jediného člověka, který by neznal tvář našeho dnešního hosta v televizním křesle. Vlastně bych ho tedy nemusela ani představovat, ale v každém případě ho mohu Vaším i svým jménem srdečně přivítat. Tak tedy: "Karle Gotte, buďte nám vítán, dobrý večer."
Karel Gott: Dobrý večer.
Zdena Vařechová: Národní umělec Karel Gott vstoupil do světa naší populární hudby už před více než dvěma desítkami let. K populárním písničkám inklinoval už jako mladičký konzervatorista. Jeho start byl úspěšný, takže zanedlouho patřil k našim předním zpěvákům. Díky své příkladné píli, vysoké kultivovanosti, profesionální zodpovědnosti a díky vytříbenému muzikantskému citu a vkusu se stal už před několika lety naším zpěvákem číslo 1 a zůstává jím po dnes, o čemž mimo jiné svědčí i letos v lednu udělená cena televizních diváků Televizní rolnička.
Je to tak, každý pořad, který národní umělec Karel Gott v Československé televizi natočí, znamená vysoké procento sledovanosti i úspěšnosti. Každý koncert, který uspořádá doma nebo v cizině, znamená vyprodaný sál i ten největší sportovní stadion. A každá gramofonová deska, kterou Karel Gott natočí, znamená předpoklad úspěchu. Ne nadarmo je držitelem několika zlatých gramofonových desek od našich i zahraničních gramofonových společností.
Je to tak, každý pořad, který národní umělec Karel Gott v Československé televizi natočí, znamená vysoké procento sledovanosti i úspěšnosti. Každý koncert, který uspořádá doma nebo v cizině, znamená vyprodaný sál i ten největší sportovní stadion. A každá gramofonová deska, kterou Karel Gott natočí, znamená předpoklad úspěchu. Ne nadarmo je držitelem několika zlatých gramofonových desek od našich i zahraničních gramofonových společností.
Tak a teď už bude povídat náš dnešní milý host. Karle, podle mého samozřejmě nezasvěceného pohledu je k tomu, aby se z populární písničky stalo umělecké dílo, zapotřebí nejméně tří faktorů: za prvé zdařilého textu, za druhé originální a přitom zapamatovatelné melodie a v neposlední řadě osobitého vkladu interpreta. A tak bych Vás chtěla poprosit, abyste nám pověděl, jak se z tohoto pohledu díváte na současnou produkci naší populární hudby, specielně písně, a podle jakých kriterií si volíte písničky do svého vlastního repertoáru.
Karel Gott: Já bych začal tím, že některým našim interpretům, skladatelům i aranžerům, hudebníkům, se podařilo posunout naši populární hudbu na velmi dobrou úroveň, dá se říct na evropskou úroveň. Jak to dokázat? Například v tomto křesle přede mnou sedělo 73 hostů, kteří měli jedno společné: dosáhli významného společenského ocenění. To, že tady dneska smím sedět já, myslím si, že společenského ocenění se dostalo i naší populární hudbě. Není to teda jenom moje zásluha, je to zásluha samozřejmě všech těch, kteří se snažili, někdo více, někdo méně, tak už je to ve všem, aby naše populární hudba dostala dobrou úroveň, aby udělala spoustu radosti a potěšení, i když samozřejmě písničky nevznikaly v historii jenom proto, aby potěšily.
Písničky vznikaly v různých dobách, kdy se reagovalo třeba na různé události ve světě nebo kolem autora, kolem interpreta, takže byly i písně smutné - blues, byly písně žalující, byly písně kritické, byly písně rozzlobené. Ale, jak víte, to není můj styl, jsem romantický tenor a ten si samozřejmě hledá písně se zprávou pozitivní. Ptali jste tedy na můj výběr repertoáru. Já jsem měl od samého začátku a myslím si, že mám až dodnes, štěstí na své spolupracovníky. Nebudu je tady všechny jmenovat, jejich písničky určitě znáte. Ale chtěl jsem přeci jenom vzpomenout, řekněme, takový můj tým spoluautorů, kteří mě zůstali až dodnes, například Ladislav Štaidl, Karel Svoboda a tak dále. Já samozřejmě teď trošku dám skromnost stranou - já sám jsem taky na sobě za ta léta trošku zapracoval a přemýšlel jsem o sobě. Já si myslím, že by to bylo nefér, kdybych to všechno sváděl na ty ostatní.
Ale u nás je jenom jediný problém. Tam vzniká prostě věčná otázka: Co dál? Čím zaujmout dál? V operní hudbě se může zpívat repertoár padesát, sto, dvě stě let starý. Ten je prostě daný, o tom se nediskutuje. Tam se potom hodnotí jenom způsob interpretace zpěváka, to znamená, co svého osobního dal do tohoto díla nebo jak to či ono náročné místo v té árii technicky zvládnul, U nás je situace trošku jiná: co nového přinést, jak ideálně skloubit dobrý hudební nápad s textem, na jaké téma zpívat v textu, jaký zvuk - musíme pořád vlastně být ve zvuku moderní, musíme jít s dobou - a to všecko skloubit v nějaký ideální výsledek, který zaujme naše posluchače. Já sám mám neustále pocit, že musím dokazovat, že mám svoje místo mezi špičkama naší i evropské populární hudby.
Písničky vznikaly v různých dobách, kdy se reagovalo třeba na různé události ve světě nebo kolem autora, kolem interpreta, takže byly i písně smutné - blues, byly písně žalující, byly písně kritické, byly písně rozzlobené. Ale, jak víte, to není můj styl, jsem romantický tenor a ten si samozřejmě hledá písně se zprávou pozitivní. Ptali jste tedy na můj výběr repertoáru. Já jsem měl od samého začátku a myslím si, že mám až dodnes, štěstí na své spolupracovníky. Nebudu je tady všechny jmenovat, jejich písničky určitě znáte. Ale chtěl jsem přeci jenom vzpomenout, řekněme, takový můj tým spoluautorů, kteří mě zůstali až dodnes, například Ladislav Štaidl, Karel Svoboda a tak dále. Já samozřejmě teď trošku dám skromnost stranou - já sám jsem taky na sobě za ta léta trošku zapracoval a přemýšlel jsem o sobě. Já si myslím, že by to bylo nefér, kdybych to všechno sváděl na ty ostatní.
Ale u nás je jenom jediný problém. Tam vzniká prostě věčná otázka: Co dál? Čím zaujmout dál? V operní hudbě se může zpívat repertoár padesát, sto, dvě stě let starý. Ten je prostě daný, o tom se nediskutuje. Tam se potom hodnotí jenom způsob interpretace zpěváka, to znamená, co svého osobního dal do tohoto díla nebo jak to či ono náročné místo v té árii technicky zvládnul, U nás je situace trošku jiná: co nového přinést, jak ideálně skloubit dobrý hudební nápad s textem, na jaké téma zpívat v textu, jaký zvuk - musíme pořád vlastně být ve zvuku moderní, musíme jít s dobou - a to všecko skloubit v nějaký ideální výsledek, který zaujme naše posluchače. Já sám mám neustále pocit, že musím dokazovat, že mám svoje místo mezi špičkama naší i evropské populární hudby.
Potlesk
Tazatel 2: Na sovětské obrazovce vidím často Vaše programy převzaté z Československé televize. Kdy jste účinkoval přímo v Sovětském svazu a jaká byla odezva na Vaše koncerty?
Karel Gott: No tak já už jsem se zmínil o tom prvním zájezdu, který byl pro mě tak důležitý na tom samém začátku. Například o 10 let později jsem v Kyjevě měl celý týden, každý den, sedm dní vyprodanou sportovní halu po 15 tisících diváků. Co na tom bylo zajímavé, že bez reklamy. A to je sen západních producentů nebo manažerů, bez reklamy naplnit sály. To se mě tedy podařilo v Kyjevě každý den po celý týden.
Například co byla pro mě taky velká čest, že jsem měl možnost vystoupit v Čajkovského sále v Moskvě. Jak jsem se později dozvěděl, je to takový stánek těch nejlepších z nejlepších v klasice. A že jsem byl prvním interpretem populární hudby, který v tomto sále vystoupil, to je též okamžik, který nemůžu zapomenout. Byla to velká pocta.
Doba se měnila a sovětské publikum mělo možnost vidět špičky, skutečně světové špičky, populární hudby. Znamená to, že mohli srovnávat a že si mohli vybírat. Přesto přišli. To znamená - nedá se řikat už dneska: "No tak, to je vděčné publikum." Nezaměnit pojmy vděčnost. Vděčné publikum za něco dobrého, co přijali, co je nějakým způsobem nadchlo. To znamená, ne vděčné za všechno, co k nim přijede.
Například co byla pro mě taky velká čest, že jsem měl možnost vystoupit v Čajkovského sále v Moskvě. Jak jsem se později dozvěděl, je to takový stánek těch nejlepších z nejlepších v klasice. A že jsem byl prvním interpretem populární hudby, který v tomto sále vystoupil, to je též okamžik, který nemůžu zapomenout. Byla to velká pocta.
Doba se měnila a sovětské publikum mělo možnost vidět špičky, skutečně světové špičky, populární hudby. Znamená to, že mohli srovnávat a že si mohli vybírat. Přesto přišli. To znamená - nedá se řikat už dneska: "No tak, to je vděčné publikum." Nezaměnit pojmy vděčnost. Vděčné publikum za něco dobrého, co přijali, co je nějakým způsobem nadchlo. To znamená, ne vděčné za všechno, co k nim přijede.
Potlesk
Tazatel 3: Studoval jste na pražské konzervatoři. Co Vám toto studium dalo pro Vaši populární dráhu?
Karel Gott: Tak já už jsem mnohokrát ve svých inteview vyprávěl o tom, jak vděčím pražské konzervatoři za to, co jsem se tam naučil, jaké pěvecké technice jsem se naučil. Vyprávěl jsem mnohokrát o tom, že v první řadě vděčím svému pedagogovi, profesoru Konstantinu Kareninovi, který byl nejenom dobrým pedagogem, ale byl i vynikajícím zpěvákem. Zpěvák, vlastně žák, napodobuje svého profesora. Doslova ty zvuky poslouchá a napodobuje, což bylo prostě strašně důležitý u Karenina.
Ale on byl i dobrý člověk s velmi moderníma názorama. Například tenkrát neexistovalo na konzervatoři oddělení lehčího žánru, třeba muzikál, opereta, populární hudba to už vůbec ne. Tenkrát se například za účinkování na jevištích někde s populární hudbou v době studia v podstatě vyhazovalo ze školy. Profesor Karenin mně toleroval to, že jsem zpíval v pražských kavárnách, ale dokonce nejenom, že to toleroval, on přišel do kavárny Alfa nebo Vltava, sedl si ke stolu, objednal dvě skleničky, láhev vína a řekl: "Tak, hochu, poslouchal jsem tě, zejtra si o tom promluvíme ve škole."
Ale říká se, že škola, to není jenom ta škola, kde se dává vysvědčení, škola s jménem a tradicema. Existuje taky škola bez vysvědčení, škola života. A tam jsem měl také možnost mnohokrát, tuto školu, nejenom se poučit, ale i vychutnat a vděčím momentům, jako například, jak mě přijali na mých začátcích naši špičkoví jazzoví hudebníci. Že například jsem měl možnost na jevišti Semaforu si vyzkoušet první složitější kontakt s publikem, že jsem měl možnost vytvořit s bratry Štaidlovými vlastní divadlo Apollo, že jsem měl možnost osm měsíců vystupovat v největší vlastně světové konkurenci ve městě Las Vegas a tak dále, a tak dále.
Nakonec i ten kontakt s naším publikem, dá se říct, za ta léta je pro mě obrovskou školou. Nakonec, pusťme si záznam 10 let starého vystoupení v Lucerně a potom si pusťme poslední záznam ze Sportovní haly a ten rozdíl ukáže, co mně dala tady tahleta škola bez vysvědčení.
Ale on byl i dobrý člověk s velmi moderníma názorama. Například tenkrát neexistovalo na konzervatoři oddělení lehčího žánru, třeba muzikál, opereta, populární hudba to už vůbec ne. Tenkrát se například za účinkování na jevištích někde s populární hudbou v době studia v podstatě vyhazovalo ze školy. Profesor Karenin mně toleroval to, že jsem zpíval v pražských kavárnách, ale dokonce nejenom, že to toleroval, on přišel do kavárny Alfa nebo Vltava, sedl si ke stolu, objednal dvě skleničky, láhev vína a řekl: "Tak, hochu, poslouchal jsem tě, zejtra si o tom promluvíme ve škole."
Ale říká se, že škola, to není jenom ta škola, kde se dává vysvědčení, škola s jménem a tradicema. Existuje taky škola bez vysvědčení, škola života. A tam jsem měl také možnost mnohokrát, tuto školu, nejenom se poučit, ale i vychutnat a vděčím momentům, jako například, jak mě přijali na mých začátcích naši špičkoví jazzoví hudebníci. Že například jsem měl možnost na jevišti Semaforu si vyzkoušet první složitější kontakt s publikem, že jsem měl možnost vytvořit s bratry Štaidlovými vlastní divadlo Apollo, že jsem měl možnost osm měsíců vystupovat v největší vlastně světové konkurenci ve městě Las Vegas a tak dále, a tak dále.
Nakonec i ten kontakt s naším publikem, dá se říct, za ta léta je pro mě obrovskou školou. Nakonec, pusťme si záznam 10 let starého vystoupení v Lucerně a potom si pusťme poslední záznam ze Sportovní haly a ten rozdíl ukáže, co mně dala tady tahleta škola bez vysvědčení.
Potlesk
 |
| Tazatel 4, model 1987. |
Tazatel 4 - Křivinka: V roce 1986 jste procestoval velká města naší vlasti a měl jste také koncerty na velkých stadionech. Jak hodnotíte tyto koncerty a publikum u nás doma?
Karel Gott: Celá léta mně spolupracovníci a přátelé vysvětlovali, že můj repertoár a můj způsob zpívání je pro střední sály, menší sály, prostě pro komorní prostředí. Já přes tyto rady jsem před dvěma lety zkusil dva koncerty v pražské Sportovní hale. Bylo to pro mě takové překvapení, takový zážitek, cítil jsem prostě, že toto velké prostředí vůbec nevadí, že lidi se baví, jdou s námi, a že jim vůbec nevadí ta obrovská vzdálenost mezi námi na pódiu a poslední řadou nebo dokonce tam galerií, nahoře u stropu Sportovní haly.
Já se vám přiznám, já jsem to cítil tak trochu jako nutnost. Cítil jsem, že nazrál čas po stránce hlasové, po stránce zdravotní, po stránce repertoárové, kdy si mohu dovolit větší kontakt s naším publikem, a dokonce - zpěvák, si myslím, že by měl vůbec znát ten svůj čas. Tento čas přišel. Říkal jsem si dokonce, že to může být poslední šance, jak vidět najednou tolik diváků v naší republice pohromadě ve velkých halách.
Že by to mohla bejt poslední, to znamená, to může mít mnoho důvodů: že repertoár nebude tak úspěšný nebo důvody zdravotní. No a tak jsem to zkusil v loňském roce znovu na jaře a jak víte, dělal jsem dva vánoční koncerty ve Sportovní hale. To znamená v jednom jediné roce čtyři koncerty ve Sportovní hale. Mám z toho dobrý pocit a využívám tohoto okamžiku, abych mohl do kamery říct všem těm, kteří přišli do Sportovní haly, že jim děkuju, že byli báječní.
Já se vám přiznám, já jsem to cítil tak trochu jako nutnost. Cítil jsem, že nazrál čas po stránce hlasové, po stránce zdravotní, po stránce repertoárové, kdy si mohu dovolit větší kontakt s naším publikem, a dokonce - zpěvák, si myslím, že by měl vůbec znát ten svůj čas. Tento čas přišel. Říkal jsem si dokonce, že to může být poslední šance, jak vidět najednou tolik diváků v naší republice pohromadě ve velkých halách.
Že by to mohla bejt poslední, to znamená, to může mít mnoho důvodů: že repertoár nebude tak úspěšný nebo důvody zdravotní. No a tak jsem to zkusil v loňském roce znovu na jaře a jak víte, dělal jsem dva vánoční koncerty ve Sportovní hale. To znamená v jednom jediné roce čtyři koncerty ve Sportovní hale. Mám z toho dobrý pocit a využívám tohoto okamžiku, abych mohl do kamery říct všem těm, kteří přišli do Sportovní haly, že jim děkuju, že byli báječní.
Potlesk
Tazatel 5 - Hana Svobodová: Vzpomínáte ještě na své začátky ve Vltavě nebo jste rád, že už to jsou doby dávno minulé?
Karel Gott: Já si samozřejmě na začátky ve Vltavě velice rád vzpomínám, ale taky jsem velice rád, že už jsou ty začátky za mnou. Samozřejmě je to úplně pochopitelné. Ale na jednu věc si vzpomínám, že jak jsem mohl být tenkrát takový bezstarostný. Zpíval jsem si prostě, co se mně líbilo, měl jsem i čas na radosti života a bral jsem to velmi lehce.
Ale s přibývajícími úspěchy na začátku mé profesionální dráhy jsem najednou začal poznávat něco, co jsem doposud neznal - určitou odpovědnost k divákovi. A později se objevovalo to, což se přiznám, že trvá dodnes, tréma. Ale já nemluvím o té trémě, co sráží zpěváka, co dokonce někdy nutí publikum, aby se pousmálo nejistotě zpěváka, jeho rozpakům. Já mluvím o té trémě, která je takovým stavem napětí, které vlastně mobilizuje zpěváka k tomu nejlepšímu výkonu, jaký vlastně ze sebe může vydat.
Ale s přibývajícími úspěchy na začátku mé profesionální dráhy jsem najednou začal poznávat něco, co jsem doposud neznal - určitou odpovědnost k divákovi. A později se objevovalo to, což se přiznám, že trvá dodnes, tréma. Ale já nemluvím o té trémě, co sráží zpěváka, co dokonce někdy nutí publikum, aby se pousmálo nejistotě zpěváka, jeho rozpakům. Já mluvím o té trémě, která je takovým stavem napětí, které vlastně mobilizuje zpěváka k tomu nejlepšímu výkonu, jaký vlastně ze sebe může vydat.
Potlesk
Já myslím také, že vlastně divák určitě toto vycítí, že pozná, že vlastně to není denní rutina zpěváka, ale že skutečné zpěvák přichází s tímto napětím na jeviště, jako kdyby si při tom představoval, že to je poslední šance, jak se s publikem vidět a dát mu to, co má na srdci.
Potlesk
Tazatel 6: Často slýchávám na schůzích, že máte hodně peněz. Můžete nám prozradit, odkud a z čeho pramení vaše příjmy?
Zdena Vařechová: ...máte hodně peněz?
Karel Gott: No tak, na upřímnou otázku velmi upřímnou odpověď. Já tedy doposud, je to nezvyklá otázka, i když jsem rád, že jste jí položil, protože kolem mých honorářů byly takové dohady, že jsem rád, že to konečně můžu uvést na pravou míru, i když se jaksi ve společnosti o penězích nemluví, že jo, to je tabu.
Ale rád bych řekl, takhle, že honoráře jsou u nás v Československu přesně vyměřené stanovami, předpisy ministerstva financí. Čili pořadatel, i kdybych mu naplnil tu největší halu, mně nemůže dát víc, než kolik je přesně tímto zákonem nám stanoveno. Já dostávám za takový koncert 1.600 korun hrubého, to znamená 1.100 čistého. Když jsem byl zpěvák bez titulu, dostával jsem 600 hrubého.
I to se může zdát mnoho, ale já bych rád připomněl, že ten koncert, co vidíte, to už je jen výsledek tříměsíční přípravy. Tři měsíce tak zhruba v průměru se připravuju na takový koncert. To znamená: hledám repertoár, sedím s autory, s textaři, s aranžéry. Nakonec učit se všecky ty texty, to se vám přiznám, to jedno z těch nejtěžších. A nakonec zkoušet s orchestrem. Tedy, jak vidíte, toto není můj hlavní příjem.
Měl jsem, jako mnoho jiných interpretů jak vážné hudby, tak populární, tu možnost dostat se na takzvaný gramofonový trh. Když se desky dobře prodávají, tantiémy stoupají. Když se prodávají v zahraničí, jsou honoráře samozřejmě ještě větší. Já například jsem před dvaceti lety podepsal smlouvu s hamburským Polydorem, kde jsem za celou tuto dobu natočil 48 dlouhohrajicích desek. Vyšlo též 10 samplerů, to znamená elpíček, kde je výběr toho nejúspěšnějšího jak ze singlů, tak z LP. Z této doby jsem dostal 4 zlaté dlouhohrajicí desky. Zlatá dlouhohrajicí deska to znamená, že se prodalo více než 250.000 exemplářů. To je samozřejmě vysvětlení tedy, odkud mám hlavní příjem.
Ty honoráře, co přichází za prodané desky v zahraničí, přichází vlastně na Československou obchodní banku. Z této částky část patří státu a část Supraphonu, část Pragokoncertu, Ta poslední část patří přesně, jako to je u všeho, podle zákonů, daných zákonů, převedeno teprve na moje konto.
Ale častokrát se stává, že dokonce jsem v některých dopisech se dočetl, taková zmínka tam byla, jestli nám tady nerostou noví kapitalisté. Tak já, jestli tedy dobře tomuto termínu rozumím, tak kapitalista, to znamená, že když honoráře, které jsem vydělal, peníze, které mám, investuji, nakoupím výrobní prostředky, zaměstnávám lidi a nezávisle na své práci mně všechno toto vydělává další kapitál. Tak nic takového nedělám, protože, to víte, že bych dělal něco protizákonného. Já respektuju naše zákony.
Je samozřejmé, musím dodat, že mí kolegové zpěváci v západoevropských zemích mně vyprávěli, že, mysle už na konec své pěvecké kariéry, si zakoupili studia nebo nakladatelství nebo mají dokonce noční podniky, diskotéky, hotely. Mohu vás ujistit, že nic takového nevlastním.
Ale řeknu vám, peníze, to není všechno, víte. O tom už bylo, tolik myšlenek se řeklo a takových diskuzí, například Mojžíš říkal, že všechno je tady (Gott si ukazuje na hlavu), Ježíš říkal: "Všechno je tady." (Gott si ukazuje na srdce), Marx říkal, že všechno je tady (Gott si ukazuje na břicho), doktor Freud říkal, že všechno je trochu níž, a Einstein říkal, že všechno je relativní.
Ale rád bych řekl, takhle, že honoráře jsou u nás v Československu přesně vyměřené stanovami, předpisy ministerstva financí. Čili pořadatel, i kdybych mu naplnil tu největší halu, mně nemůže dát víc, než kolik je přesně tímto zákonem nám stanoveno. Já dostávám za takový koncert 1.600 korun hrubého, to znamená 1.100 čistého. Když jsem byl zpěvák bez titulu, dostával jsem 600 hrubého.
I to se může zdát mnoho, ale já bych rád připomněl, že ten koncert, co vidíte, to už je jen výsledek tříměsíční přípravy. Tři měsíce tak zhruba v průměru se připravuju na takový koncert. To znamená: hledám repertoár, sedím s autory, s textaři, s aranžéry. Nakonec učit se všecky ty texty, to se vám přiznám, to jedno z těch nejtěžších. A nakonec zkoušet s orchestrem. Tedy, jak vidíte, toto není můj hlavní příjem.
Měl jsem, jako mnoho jiných interpretů jak vážné hudby, tak populární, tu možnost dostat se na takzvaný gramofonový trh. Když se desky dobře prodávají, tantiémy stoupají. Když se prodávají v zahraničí, jsou honoráře samozřejmě ještě větší. Já například jsem před dvaceti lety podepsal smlouvu s hamburským Polydorem, kde jsem za celou tuto dobu natočil 48 dlouhohrajicích desek. Vyšlo též 10 samplerů, to znamená elpíček, kde je výběr toho nejúspěšnějšího jak ze singlů, tak z LP. Z této doby jsem dostal 4 zlaté dlouhohrajicí desky. Zlatá dlouhohrajicí deska to znamená, že se prodalo více než 250.000 exemplářů. To je samozřejmě vysvětlení tedy, odkud mám hlavní příjem.
Ty honoráře, co přichází za prodané desky v zahraničí, přichází vlastně na Československou obchodní banku. Z této částky část patří státu a část Supraphonu, část Pragokoncertu, Ta poslední část patří přesně, jako to je u všeho, podle zákonů, daných zákonů, převedeno teprve na moje konto.
Ale častokrát se stává, že dokonce jsem v některých dopisech se dočetl, taková zmínka tam byla, jestli nám tady nerostou noví kapitalisté. Tak já, jestli tedy dobře tomuto termínu rozumím, tak kapitalista, to znamená, že když honoráře, které jsem vydělal, peníze, které mám, investuji, nakoupím výrobní prostředky, zaměstnávám lidi a nezávisle na své práci mně všechno toto vydělává další kapitál. Tak nic takového nedělám, protože, to víte, že bych dělal něco protizákonného. Já respektuju naše zákony.
Je samozřejmé, musím dodat, že mí kolegové zpěváci v západoevropských zemích mně vyprávěli, že, mysle už na konec své pěvecké kariéry, si zakoupili studia nebo nakladatelství nebo mají dokonce noční podniky, diskotéky, hotely. Mohu vás ujistit, že nic takového nevlastním.
Ale řeknu vám, peníze, to není všechno, víte. O tom už bylo, tolik myšlenek se řeklo a takových diskuzí, například Mojžíš říkal, že všechno je tady (Gott si ukazuje na hlavu), Ježíš říkal: "Všechno je tady." (Gott si ukazuje na srdce), Marx říkal, že všechno je tady (Gott si ukazuje na břicho), doktor Freud říkal, že všechno je trochu níž, a Einstein říkal, že všechno je relativní.
Potlesk
Tazatel 7: Večer máte dvě hodiny koncert, ale co děláte ve volných dnech?
Karel Gott: Tuhle otázku jsem častěji slyšel: Co vy vlastně děláte ve volném čase? Divák vlastně vidí už jenom výsledek. Tím, že přicházím v 8 hodin na jeviště a zpívám do půl jedenácté, vidí příjemný, radostný výsledek práce, která předcházela před tím. Hovořil jsem, že před takovým novým programem se připravuji tři měsíce.
Je samozřejmě nutné vystoupit před publikem tak, aby nemělo pocit, že to je dřina. Jinak se nebaví a trpí se mnou. A já chci, aby mě vidělo uvolněného, a k tomu právě, aby se bavilo, je potřeba přesné přípravy, abych byl potom na jevišti jistý. Čím je tvrdší ta příprava na zkouškách, tím potom lehčeji vypadá toto vystoupení.
Ale jinak se vám musím přiznat, že já jsem - kromě tedy těch koncertů, o kterých jsem hovořil, například v minulém roce jsem měl jenom v NSR 60 koncertů, u nás o koncertech jsem též hovořil, byl jsem na koncertech v Polsku, v Rakousku, ve Švýcarsku, v jiných zemích, byl jsem v USA, tak natáčím dále desky, jak víte, a dělám televizní programy - tak tam jsem skutečně nenašel jeden jediný volný den, ale takový ten opravdu volný jenom pro sebe, abych si přečet, na co mám chuť, jít do biografu na něco, co mě zajímá.
Ale já si, prosím vás, teď nestěžuji, já bych to opravdu moh změnit, věříte mně, že si jistě můžu už dovolit, když bych měl chuť na ten volný čas, to okamžitě změnit a udělat si ho. Mě to tak baví a mám radost, že to tak je, že práci mám.
Je samozřejmě nutné vystoupit před publikem tak, aby nemělo pocit, že to je dřina. Jinak se nebaví a trpí se mnou. A já chci, aby mě vidělo uvolněného, a k tomu právě, aby se bavilo, je potřeba přesné přípravy, abych byl potom na jevišti jistý. Čím je tvrdší ta příprava na zkouškách, tím potom lehčeji vypadá toto vystoupení.
Ale jinak se vám musím přiznat, že já jsem - kromě tedy těch koncertů, o kterých jsem hovořil, například v minulém roce jsem měl jenom v NSR 60 koncertů, u nás o koncertech jsem též hovořil, byl jsem na koncertech v Polsku, v Rakousku, ve Švýcarsku, v jiných zemích, byl jsem v USA, tak natáčím dále desky, jak víte, a dělám televizní programy - tak tam jsem skutečně nenašel jeden jediný volný den, ale takový ten opravdu volný jenom pro sebe, abych si přečet, na co mám chuť, jít do biografu na něco, co mě zajímá.
Ale já si, prosím vás, teď nestěžuji, já bych to opravdu moh změnit, věříte mně, že si jistě můžu už dovolit, když bych měl chuť na ten volný čas, to okamžitě změnit a udělat si ho. Mě to tak baví a mám radost, že to tak je, že práci mám.
Potlesk
Zdena Vařechová: Milí přátelé, dnes jsme se tedy v Křesle pro hosta setkali s osobností všeobecně dobře známou, ale přesto jistě i vaším jménem mohu národnímu umělci Karlu Gottovi poděkovat za to, že jsme se dověděli mnohé, co jsme ani netušili. A navíc jsme velmi šťastni, Karle, že jsme ve vás poznali příjemného a milého, skromného společníka. Děkujeme vám za návštěvu, přejeme vám hodně štěstí a hodně úspěchů. Nashledanou.
Karel Gott: Děkuji.
Zdena Vařechová: Dobrou noc.
Výborný!!! Ta spontánnost :)
OdpovědětVymazatNo bylo to takový trochu secvičený 😀
OdpovědětVymazat