Žabí kůň má boží hranu. A je jen za 3

Ta fotka na obálce horočasopisu mě uhranula už zkraje 90ek - na položené fotogenické hraně mašíruje lezec, tělo ohnuté jak když pleje záhumenek, to všechno jen za 3. Letos Buničina rozhodla, že potřebuje vidět Vysoké Tatry, takže na hranu - východní hřeben Žabího koně - po letech konečně došlo.

Žabí kůň od Žabích ples. Je to ten brdek vlevo od pomyslné osy čnící ze Suda. Vpravo je západní úbočí Rysů, kudy se leze do Žabího sedla (přímo na Sudoose). Vlevo Žabia veža a Volia veža (nejvyšší na obrázku).

Koník v celé nahotě. Leze se zprava, přes Dolního koně (pod obláčkem), pak výšvih a Horní kůň. Z vršku se slaňuje na druhou stranu. Přehledně zde. 

Nejtěžší na přelezu 3-4délkové cesty (150 m) mi přišel nástup a sestup. Od stanice električky Popradské pleso míříte pořád na Rysy. Napřed 4 km po asfaltce ke stejnojmennému plesu, pak ještě slušná porce serpentin po kamenitých cestách k Žabím plesům. Ty minete zprava, a když dorazíte k začátku řetězů na Rysy, uhnete doleva a vytraverzujete celý kuloár pod úbočím Rysů. Mužíky vás dovedou až k mělkému komínu v západním výběžku hory (výběžek sousedí přímo se Žabím koněm). 

Detail přechodu z Dolního na Horního koně.

Buničina na štandu v západním úbočí Rysů, kudy se nastupuje na Koně. Odtud se vodorovně traverzuje ke slanění do Žabího sedla.

V komíně už začíná lezení - jedna délka cca za 2. Kus jsme lezli sólo, ale na plošině u skoby jsme se s Buničinou raději navázali. Délku přeběhnete raz dva, akorát je tu a tam volný šutr. U štandu ze skob a smyčky se pak dáte doleva a po šikmých lávkách vytraverzujete za hranu až ke slaňáku (15 m slanění) nad Žabím sedlem.

Žabikůň je vostrej jak žabikuch.

Ouha - u slaňáku do Žabího sedla byla čtyřčlenná družina. S tým som nerátal.

Pro výstup na Žabáka jsme se rozhodli až pozdě odpoledne. Počasí vypadalo stabilně a taky jsem si říkal, že už ty davy, co jsme viděli z cesty, budou pryč. Jenže ouha - u slaňáku nad Žabím sedlem byli 4 maníci z Polska. Tři se nepohybovali zrovna jistě, ten čtvrtý jim velel. Samozřejmě zásek, protože jim všechno trvalo sto let. Taky se trochu zatáhlo, takže Buničina zmrzla při čekání v sedle jak sobolí hovno.

Slanění do Žabího sedla. Plesa Czarny Staw a Morskie Oko jsou už v Polsku.

Tak totok jsem v horách ještě neviděl - dva prvolezce vedle sebe a změť lan.

První délka - tzv. Dolní kůň (to je ta fotogena z časopisu) - je vážně bizárek. Jeden tam ručkuje jak opoce, ani by nemusel zakládat. Buničina se tu seznámila s hryzavostí friendů ve spárách (nakonec ho vyndala) a vyzvala mě, abych již tuto pomůcku nepoužíval. Váhám povel uposlechnout. 

Tak to je ta kompozice z Dolního koně, co mě sem nalákala, tentokrát s Buničinou. Fotky trochu mázlý - nebylo moc času ostřit, žena velela dobírat.

Výšvih mezi Dolním a Horním koněm obalený pavučinou lan polského kvarteta. 

Patnáctimetrový výšvih mezi Dolním a Horním koněm vypadá z dálky nepoddajně, ale je to samej lap. Lahůdkou je traverz přes hranu zprava doleva. Expozice jak prase. Při převalení přes hranu cvakám stabilního (zahryzlého) frienda a jaksi opomíjím Buničině vyjevit, že se jedná o erár. Bojuje s ním jako lev, ale nakonec reklamuje, že friend nejde ven. Následuje omluva a vytýkací řízení.

Buničina nad výšvihem.

Jak by tady bylo krásně, kdybych tady nebyla já. 2. štand.

Na 2. štandu za výšvihem, už na hraně, je té expozice na vychovatelku zuviel a propukne trocha emocí. "Křivinko, přestaň si z toho dělat prdel a drž chvíli hubu." Slzičky. Ale tak je to v pořádku, hluboké zážitky k horám patří.

Hrana jak když střelí.

Další z tajně pořízených fotek ze 3. štandu.

Žiletkózní hřebínek dál je luxus. Poláci už trochu zrychlili, takže pohoda. Štandujeme pod posledním těžším místem, cca třímetrovou nakolměnější stěnkou. Akorát nestíhám fotit, poněvadž mám dobírat a ne pořizovat fotky.

Tady je tak krásně! Vršek.

Jeden z Poláků na vršku. Za svazek smyček vlevo se slaňuje. 

Zbytek na vrchol už je choďák. Na vršku úsměvy a spokojenost. "Hurá, už nikam nemusíme." Namítám, že nás ještě čeká sestup na druhou stranu hory. Přímo z vrcholu se dá slanit z erárních smyček cca 15 m k vrtanému štandu nad kolmou stěnou a z něj pak dalších cca 15 m (přehoupnout se přes trhlinu pod kolmou stěnou) k dalšímu štandu na hřebínek nad Vyšným žabím sedlem.

Vem to tak, aby tam byly voba ty rybníky. A furt mě jisti!

Výhled na Žabí plesa z vršku.

Odtud už to Poláci s dvojčaty posílají až na pevnou zem. My s jednoduchou padesátkou musíme ještě odlézt kus po hřebínku a z dalšího vrtaného štandu sjet rovných 25 m na suť. Zbytek je klasickej humus - sestup suťovou pěšinou s občasným slézáním a se šluchtou pod sebou. Jednou zakopnout a je vytříno. Nemám rád.

Strůjce všeho zla.

Grana Padano - hrana ze které padnete na prdel - z vrcholu Rysů.

Východní hřeben Žabího koně je každopádně cesta jak ze žurnálu a pro adeptku horosportů další krok v jejím emočním vývoji.         

Info

Nejlepší popis, jak Žabáka osedlat, jsem našel na HD.   

Text: Papouš
Foto: účastníci zájezdu